Eliška netrpělivě vyběhla na zápraží a zabouchla branku tak, že v kůlně začali štěkat psi. Zase se pohádala s babičkou. Pořád dokola: “Zalej záhony,” “Pomoz s kompotem,” “Neseď v tom telefonu.” Jako by pro ni, osmnáctiletou holku, nebylo v létě nic lepšího na práci!
“Eliško! Vrať se hned!” zavolala za ní Ludmila Václavovna. Ale vnučka už kráčela po prašné vesnické cestě, ani se neohlédla. Neměla kam jít, ale domů se jí vrátit ještě víc nechtělo.
Došla k rybníku, sedla si na břeh a dívala se, jak slunce pomalu mizí za pásem lesa. Vztek a křivda ji dusily uvnitř – na rodiče, kteří odjeli do Rakouska za prací a nechali ji tu samotnou, na babičku, která ji místo do města zatáhla do této díry. Eliška už byla přijatá na univerzitu, před ní nový život – a tady se moří s lahvema ve sklepě.
Další ráno babička zaklepala na dveře:
“Eliško, pomůžeš? Musíme odnést sklenice do sklepa. Po těch schodech už sama nedokážu.”
S nechutí Eliška vstala, umyla se a šla. Láhve byly těžké a schody staré. Nosila je po troškách. Při posledním výletu do sklepa si v rohu všimla zaprášeného, ošoupaného kufru.
“Babi, co je to za kufr v tom rohu?”
“Nemám ponětí… Pravděpodobně tvoje děda tam nechal. Od té doby, co není, jsem do sklepa nešla.”
Zvědavost Elišku pohltila. Nedbaje babiččiných námitek vytáhla kufr na světlo. Látka byla oprýskaná, zámek rezavý.
“Nech tu špínu,” zabručela Ludmila Václavovna. “Kdo ví, co tam je.”
Ale Eliška už prohrabávala staré košile, fotky a nějaké poznámky. Úplně dole ležela úhledná obálka. Na ní bylo napsáno: “Pro Janu. Odpustit a pochopit.” Rukopis byl jasný – dědečkův.
“Smím?” zeptala se vnučka a podívala se na babičku.
Ta přikývla. Eliška začala číst. Dopis byl hluboce osobní. Děda Václav v něm prosil Janu o odpuštění. Psal, jak ji miloval a jak všechno zničil nedůvěrou. Datum bylo z roku 1967. Babička zbledla.
“To je… rok po naší svatbě,” zašeptala.
“Možná bychom to neměli rozhrabávat,” tiše řekla Eliška.
“Ne. Teď už musím vědět. Kde je to místo, o kterém psal, ‘kde jsem zničil její sny’?”
Pozdě večer babička pošla vnučku, aby našla jízdenky do města u Českých Budějovic.
“Prostě to udělej. Musím tu ulici vidět.”
Druhý den jely spolu vlakem. Cesta byla dlouhá a celou dobu babička mluvila. O mládí, o tom, jak potkala Václava, jak si ho vzala z lásky. A přesto v ní vždycky byla stínová pochybnost, že nebyl úplně jen její.
Když přijely, zavolaly si taxík a jely na adresu z dopisu. Dům byl dřevěný, upravený. Zatímco stály u brány, ozval se za nimi hlas:
“Hledáte mě? Z důchodu?”
Otočily se. Před nimi stála žena kolem osmdesátky, čilá, s jasnýma očima.
“Dobrý den. Promiňte, neznáte Janu Novákovou?” zeptala se Ludmila Václavovna.
“To je má dcera,” usmála se stařenka. “Ale už dávno bydlí v Brně.”
“A znáte Václava Malého? Jsem jeho vdova…”
Žena je pozvala dál. Představila se jako bába Marie. Vyprávěla, jak Václav tu kdysi sloužil. Jana, její dcera, pracovala jako zdravotní sestra. Byli zamilovaní, chtěli se vzít, ale někdo rozšířil lež, že Jana mu byla nevěrná. Václav uvěřil – a odešel. Jana mu nemohla odpustit, ale stále ho milovala. O dva roky později se chystala vdát. Měsíc před svatbou přišel dopis od Václava. Ale matka, bába Marie, ho otevřela, přečetla – a poslala zpět.
“Chtěla jsem, aby začala nový život. A víš co? Nelituju toho. Je šťastná. Má všechno, co potřebuje. A ty, Liduško, jsi svůj život prožila dobře. Takže to bylo tak, jak mělo být.”
Eliška s babičkou vyšly ven v tichu. Babičce se v očích třpytily slzy.
“A co kdyby mu odpustila?…” zašeptala později v penzionu.
“Babi, dějiny nemají ‘kdyby’,” jemně odpověděla Eliška. “Ty jsi byla jeho žena. Miloval tě. A tys jeho.”
Ludmila Václavovna přikývla, přitiskla vnučku k sobě a poprvé po dlouhé době se usmála.