Cena jedné tajné úschovny: Jak Vít málem přišel o manželku
Růžena vyšla na dvorek pověsit prádlo. Den byl jako malovaný, sluníčko hřálo, a všechno schnulo hned. Letmo pohlédla přes plot k sousedům. Tam se nervózně pohyboval ze strany na stranu Vít, jako by něco hledal. Nakukoval pod verandu, prohrabával se v kůlně, kontroloval pod lavičkou.
„Víte, co jsi tentokrát ztratil? Včerejší rozum?“ zasmála se Růžena.
Ale muž se ani neotočil, mávl rukou a zmizel v domě. Růžena pokrčila rameny a chtěla jít zpět, jenže než stihla překročit práh, dveře prudce odletěly a dovnitř vběhla uplakaná Ludmila – Vítova žena.
„Liduško, co se stalo?!“ vyděsila se Růžena.
„Jak to mohl udělat?“ opakovala sousedka, slzy jí tekly po tvářích. „Jak si mohl vůbec něco takového myslet?!“
Růžena zmateně hladila přítelkyni po zádech, ale nechápala. Vždyť ti dva měli vždycky idylku – žádné hádky, žádné výčitky, jen kvetoucí záhony a vůně čerstvého koláče z okna.
Ludmila s Vítem bydleli v rodinném domku na okraji Mladé Boleslavi. Dům jako z pohádky – v létě samý květ, v zimě pečlivě odhrnuté cestičky. Dcera už byla vdaná, syn Honza dokončoval střední školu. Vít pracoval jako inženýr, Ludmila jako švadlena v místní továrně. Sousedé – Růžena a Jarda – s nimi už roky přátelili, slavili spolu svátky a pomáhali si.
Vít měl jednu zvláštnost: miloval schovávání peněz. Dával je na různá místa – do kůlny, pod záhon, dokonce i pod prkna v altánku. Ne že by je tajil, jen mu to dávalo klid. Jenže pak zapomněl, kam je dal, a začal panikařit.
Ludmila o tom věděla. Kdysi se hádali, ale časem to vzdala – starého psa novým kouskům nenaučíš. Nikdy na jeho peníze nesáhla, ani když na ně náhodou narazila. Šestadvacet let manželství ji naučilo trpělivosti.
Toho rána Růžena znovu viděla Víta, jak pobíhá po zahradě a hledá svou „pokladničku“. S úsměvem poznamenala:
„Už zase hledáš ty svoje tajný úspory, hňupe?“
Ale ani ne za půl hodiny jí do domu vtrhla Ludmila s očima rudýma od pláče. Růžena ji posadila, nalila čaj a přinesla cukroví.
„Víš co,“ vzlykala Ludmila, „on mě obvinil, že jsem mu ukradla peníze! Řekl: ‚Ty jsi je našla, vzala a mlčíš!‘ To je Vít! Ten, co pořád říkal: ‚Ty jsi pro mě svatá.‘ A teď jsem zlodějka?! Ani jednou jsem na ty jeho úspory nesáhla, i když jsem na ně narazila stokrát!“
Růžena vydechla. Tohle od Víta nečekala. Ludmila byla tichá, starostlivá, nejhodnější žena na světě. Urazit ji – to bylo jako plivnout na svatého.
„Liduško, neber si to k srdci. On si vzpomene, najde ty peníze a bude tě prosit na kolenou.“
„Ale já nechci! Za týden mám dovolenou – jedu za mámou na vesnici. A nevrátím se! Ať si žije se svými penězi!“
Mezitím Vít běhal po vesnici, hledal nejen peníze, ale i ženu. Zastavil se v obchodě, kde pracovala Věra, Ludmilina kamarádka.
„Věrko, nebyla tady Lída?“
„Ne, neviděla jsem ji. Co, ztratils hospodyni? Vrátí se. Ona přece není z těch, co by utekly.“
Vít šel domů a cestou narazil na syna. Honza šel s Markétou – svou přítelkyní. V ruce držela nádhernou kytici červených růží.
„Markéto, narozeniny, že?“ zeptal se Vít, když si vzpomněl, že ho syn nedávno prosil o peníze na dárek.
„Ano, devatenácté! A večer jdeme s přáteli do kavárny,“ radostně odpověděla dívka.
Vít se usmál, ale uvnitř se mu sevřelo srdce. Synovi přece peníze nedal – to věděl jistě. Odkud tedy ty květiny?
Zavolal mu:
„Honzo, kde jsi vzal peníze na dárek?“
„Tati, včera jsem náhodou našel na verandě – pod krabicí. Hledal jsem batoh, a tam byla obálka. Věděl jsem, že jsou tvoje. Chtěl jsem to říct později…“
Vít zmlkl. Stud a úleva ho donutily pevněji svěřit telefon:
„No dobře, synu… Jen Markétu neuraz.“
Teď hlavně bylo najít Ludmilu. A omluvit se.
Zaklepal u sousedů. Jarda opravoval branku, uviděl Víta a zasmál se:
„No tys to, bratře, rozjel. Ludmila je u nás, Růžena ji konejší. To sis vymyslel, nazvat ženu zlodějkou. Máš štěstí, že už není s kufry v autě.“
„Vím…“ zabručel provinile Vít. „No dobře, jdu se omluvit. A ty peníze, mimochodem, Honza dal za kytku pro holku.“
„Chytrý kluk!“ zavolala Růžena z verandy. „A ty teď vymysli, jak Lídu udobříš!“
Vít se zamyslel, běžel domů, sebral všechny své „tajné“ obálky, nasedl do auta a odjel. Za hodinu se vrátil – s malým černým sáčkem.
Přistoupil k Ludmile:
„Promiň, jsem blbec. Ani nevím, jak mě to mohlo napadnout. Vrať se, prosím.“
Ludmila na něj koukla spiklenecky, ale bylo vidět, že její hněv už taje.
„Nepůjdu…“ odporovala, ale bez slz.
„Přinesl jsem ti tohle. Pamatuješ, jak ses v klenotnictví koukala na ten řetízek s přívěskem? Všiml jsem si.“
Podal jí krabičku. Ludmila se zachvěla, otevřela ji – uvnitř byl jemný zlatý řetízek a přívěsek s jejím znamením zvěrokruhu.
„Ach, Víte…“ zašeptala a neodolala – hned si ho navlékla.
„No vidíš, to je jiná!“ zatleskala Růžena. „Za takový dárek se dá odpustit i ta největší tajná úschovna!“
Smáli se dlouho do večera. R”A od té doby si Vít raději spoří na knížecí účet, kde mu peníze nezmizí – a hlavně, kde o nich ví celá rodina, včetně stále trochu nedůvěřivé Ludmily.”