Dnes jsem si znovu uvědomila, jak moc se náš život změnil. Jsem zdravotní sestra a od roku 1990 jsem pracovala v krajské porodnici v Brně. Práce byla náročná, směny vyčerpávající, ale vždy jsem věděla, proč to dělám – jednou jsem chtěla stát v téhle budově ne jako lékařka, ale jako matka.
Těhotenství probíhalo klidně. Všechny testy ukazovaly, že miminko je zdravé. S manželem, Jakubem, jsme se těšili na naši dceru – koupili jsme postýlku, oblečení, vše na odchod z porodnice. Rodina také netrpělivě čekala. Nejvíce se na vnučku těšil tchán, sliboval drahý dárek a volal skoro každý den: „Tak co, všechno v pořádku? Kdy už?“
Netušili jsme, že po porodu se celý náš svět obrátí naruby. Vše, co se zdálo jisté, se rozpadlo, a láska prošla těžkou zkouškou.
Porod byl rychlý. Holčička vážila 2900 gramů a měřila 45 centimetrů – malá, ale silná. Hned mi ji ukázali, pak odnesli na vyšetření. Vrátili ji ke kojení – sála pomalu, ale zvládla jsem to. Pak nás převezli na pokoj. O hodinu později přišli dva lékaři – porodník a neonatolog. Měli vážné výrazy, pohled plný soucitu. Hned jsem věděla – něco není v pořádku.
Jeden z nich tiše řekl:
„Aleno, vaše dcera má Downův syndrom. Jste zdravotnice, chápete, že je to diagnóza na celý život. Nabízíme vám, abyste dítě odmítla. Jste mladá, můžete mít zdravé dítě.“
Ztuhla jsem. Zdálo se mi, že se stěny kolem mě rozplývají. Uvnitř mě všechno puklo. Ale v tu chvíli jsem také cítila něco silného, instinktivního – byla to moje dcera. Moje. A nikomu ji nedám.
„Promiňte…“ zašeptala jsem, „musím se poradit s manželem. Myslím, že řekne ne.“
„Samozřejmě, rozmyslete si to. Až se rozhodnete, přijďte do ordinace.“
Když odešli, dcerka začala plakat. Její malé dlaně se po mně natahovaly. Přitiskla jsem ji k sobě a v tu chvíli jsem pochopila – bez ní bych žít nedokázala.
Zavolala jsem Jakubovi. Do hodiny stál vedle mě. Společně jsme vešli do ordinace primářky. Nabídli i jmu podepsat odmítnutí. Mlčel. Pak přistoupil k přebalovacímu pultu, podíval se na holčičku a potichu řekl:
„Nebudeme nic podepisovat. Bereme dceru domů.“
Dali jsme jí jméno Radmila. Narodilo se mi v srdci – jemné, jasné, silné.
O tři dny později k nám na pokoj přivedli další ženu. Bylo jí přes třicet, bylo to její páté těhotenství. Hned řekla: „To dítě si nenechám.“ Když jí oznámili, že dcera má Downův syndrom, ani nehnula brvou. Prostě prohlásila: „Sepište odmítnutí. A kojit nebudu.“
Nevydržela jsem to. Požádala jsem sestru, jestli bych tu holčičku mohla nakrmit. Přinesla mi ji. Když jsem tu droboučkou bytost vzala do náruče, srdce se mi sevřelo – byla tak bezbranná, tichá, jako by vše chápala.
Zavolala jsem Jakubovi. Chvíli mlčel, pak řekl: „Jestli chceš, vezmeme ji. Ať má Radmila sestru.“
Šla jsem znovu za primářkou. Řekla jsem, že jsme ochotni přijmout druhé dítě. Nikdo nás nepovažoval za blázny. Naopak, celý personál mě objal se slovy: „Jste naše hrdinka.“
Zůstali jsme ještě týden – čekali, než druhé holčičce odpadne pupečník. Dali jsme jí jméno Ludmila.
Den odchodu z porodnice byl nejšťastnějším dnem našeho života. Odešli jsme ne s jedním, ale se dvěma dětmi. V jednom kočárku Radmila, ve druhém Ludmila. Obě naše. Obě milované.
Ale ne všichni naši radost sdíleli. Když jsme rodičům řekli, že jsme si vzali dvě holčičky, z nichž jedna je adoptovaná, reakce byla ledová. Moji rodiče a hlavně tchán s tchýní prohlásili:
„S vámi už nechceme mít nic společného. Udělali jste si své rozhodnutí – poraďte si sami. Od nás nic nečekejte!“
A skutečně – ani telefonát, ani koruna pomoci. Byli jsme sami.
Byly to těžké roky. Bezesné noci, nemoci, únava. Ale stálo to za to. Milovali jsme své dcery jako nikoho jiného. Vyrostly z nich soudržné, veselé, chytré holky. V šesti letech už znaly abecedu a snažily se číst. Jediné, co jsme museli změnit, byl stěhování blíž ke speciální škole, abychom Radmile zajistili lepší péči.
Rodiče po letech pochopili, že se mýlili. Začali občas přijíždět. Holky je milovaly a těšily se na každou návštěvu.
Nechovali jsme zášť. Vybrali jsme si lásku, ne strach. A ani na vteřinu jsme toho nelitovali.