V malém městečku Písečné, kde se západy slunce zrcadlí v hladině rybníka a staré dřevěné domy dýchají teplem dávných časů, se Alena Vávrová vrátila z obchodu s těžkými taškami plnými nákupu. Na dezert koupila obrovský meloun a těšila se, jak syn bude mít radost. Postavila tašky do předsíně a zaposlouchala se. Ze synova pokoje se ozývaly tlumené hlasy, jako by si někdo potichu povídal. Alenino srdce začalo bít rychleji. Vešla do pokoje a zůstala stát, nevěříc vlastním očím. Její syn si hrál s dřevěnými figurkami s neznámým mužem. Oba nadšeně přemisťovali hračky, usmívali se a mluvili tak tiše, jako by se báli ten okamžik vyrušit. Alena se na hosta podívala blíž a vyjekla.
„Pořád jen sedíš doma, Honzo?“ brblala často na syna. „Takto zůstaneš sám celý život! Podívej se na bývalého kamará, Davida. Vyučil se automechanikem, má práci, všechno mu klape. Oženil se, narodil se mu synek, postavil si verandu. S manželkou se sice rozešli – povahy si nesedly, to se stává. Ale David se nevzdal: potkal jinou, s dítětem, pak měli ještě vlastního. A syna z prvního manželství vozí v létě k babičce. Všichni jsou spokojení, dokonce i bývalá – ta se také znovu vdala. A sousedka teta Máňa je nadšená: tři vnoučata, dům plný dětského smíchu, život tam přímo vře! David s novou ženou, Katkou, to se všemi dětmi zvládají a teta Máňa je vždy po ruce. Všem se to povedlo, a ty pořád jen sedíš!“
„U nás je ticho,“ pokračovala Alena a vrtěla hlavou. „Do koho jsi takový, moje trápení? Až nás s otcem nebude, zůstaneš sám a nebudeš mít komu ani slovo říct! Vypni už ten frézovací stroj, když s tebou matka mluví!“
Honza stroj vypnul, zvedl oči od práce:
„Všechno je v pořádku, mami, mám důležitou zakázku.“
„Samozřejmě, Honzo,“ povzdechla si matka. „Nic se nezmění. Třicet dva let jen sedíš doma, a tak to bude dál. Nic s tebou nehne. A táta tě v tom ještě podporuje, pořád jen mlčí. Ach, synku, tvůj otec je tichý, ale ty jsi ještě tišší!“
Alena vyšla ze dílny, kterou měl Honza v kůlně.
Honza sotva dokončil základní školu. Učil se dobře, ale do školy chodit neměl rád. Nelíbilo se mu, že tam všichni křičí, běhají a ruší ho při přemýšlení. Po škole prohlásil: dál se učit nebudu, mám svou práci, která mi stačí na celý život. Už tehdy byl docela šikovný truhlář. Otec celý život pracoval jako truhlář v místní továrně a syna k řemeslu přivedl. Honza byl ještě větší samotář než jeho táta. Miloval práci se dřevem o samotě, pořád nad něčím přemýšlel.
Matka se trápila: není s ním něco v nepořádku? Na zábavy nechodí, po děvčatech nekouká, pořád jen sám. „Jsou moc hlučné a nudné,“ říkal. „Mně je takhle dobře.“ Přesto Honza vydělával docela slušně. V kůlně si zařídil dílnu a celé dny tam něco vyráběl: dřevěné hračky, drobné kusy nábytku. Židli, co vytvořil, byla krása! Zakázky měl objednané na půl roku dopředu, jezdili za ním i lidé z města. Ale matka se pořád strachovala: Honzovi je přes třicet a pořád sám! Nechce se ženit, nechce děti. Na kamarády se díval – takový život se mu nelíbil.
Teď dostal Honza naléhavou zakázku – psací stůl a židle pro chlapce. Všechno domluvil přes internet, zákazník spěchal. Honza se snažil, aby všechno bylo dokonalé, aby z práce měl člověk radost.
Za týden byl stůl hotový: nastavitelný, s opěrkou na nohy, aby šel přizpůsobit výšce a sklonu. Zákazník napsal, že chlapec, pro kterého je stůl určený, má zdravotní problémy a učí se doma. Prosili Honzu, aby stůl osobně přivezl a doladil ho na místě. Sami přijet nemohli. Honza nechtěl jezdit – obvykle materiál vozil otec a hotové věci odvážel. Nerad mluvil s cizími lidmi: byli moc hluční, říkal toho moc.
Ale zákazník trval na tom, aby přijel právě mistr, kvůli dítěti. Nezbývalo nic jiného – Honza s otcem vyrazili do vzdálené obce. Přijeli, vynosili stůl. Naštěstí byl Honza silný a stůl lehký. Zaklepal. Otevřela dívka. Honza nečekal – dopisoval si s někým jménem Zuzana, myslel si, že je to muž. A teď tu stála dívka, a js krásnými, přesnými nákresy v ruce.