Překvapení s jiskrou: Jak Štěpán málem zapálil byt ke Dni žen
Klid v bytě Věry byl pryč dřív, než otočila klíčem v zámku. Po schodišti se táhl kouř, po schodech stékala mýdlová voda a vzduch byl napjatý jako struna – jako by jí chtěl ušišeptat: „Nechoď dál… Raději se otoč.“ Ale Věra, žena zocelená, ředitelka velké firmy, nebyla z těch, co ustupují.
Pootevřela dveře, hodila na poličku kytici z firemního večírku, strhla si boty, jako by shazovala tíhu celého dne, a zabořila nohy do pantofelů. I když podle jezírka na podlaze by byly vhodnější holínky. Uvnitř něco divoce bublalo, prskalo a kouřilo se. A v rohu navíc zběsile vyje kocour.
„Štěpáne?! Co se tady, proboha, děje?!“ zařvala, prodírajíc se párou a pachem spáleného tuku.
Muž se vynořil z hloubi bytu. V trenýrkách, bosý, obličej v odřeninách a sazích, s monoklem pod okem a ručníkem omotaným kolem hlavy jako berberský nomád. Vypadal, jako by se místo příprav na svátek vrhl do boje s plamenomety u Stalingradu.
„Věrko… Já myslel, že přijdeš později… firemní večírek, vždyť ty tam jako hostitelka… No, vždycky jsi tam do poslední chvíle…“
Věra, ani překvapená, se posadila na sedátko, zavřela oči a řekla stroze:
„Hlášení. Všechno. A bez ‚radosti moje‘ a ‚neboj se‘. Já jsem se bála, když na mě v devadesátkách útočili výběrčí výpalného. Bála jsem se, když podnik stál na pokraji krachu. Od té doby nepanikařím. Takže – povídej, cos tu vyváděl.“
Štěpán polkl.
„Chtěl jsem překvapení. Svátky. Ty jsi moje zlato, zasloužíš si to… Rozhodl jsem se uklidit, vyprat, upéct telecí, umýt podlahy…“
„Telecí?“ podivila se Věra.
„Ne telecí… Pračku. Začala téct. No, ne hned. Nejdal jsem telecí do trouby, pak do vany, pak šel k pračce. A tam – kocour.“
„Kocour žije?“
„No… samozřejmě!“ urazil se Štěpán. „Jen je trochu mokrý. A podrážděný. Přísahám, když jsem pračku zapnul – nebyl tam. On tam nějak… pronikl.“
„Pronikl?! Do ZAVŘENÉ pračky?!“
„No, možná se protáhl…“
Věra si zakryla obličej dlaněmi.
„Dobrá, pokračuj. Ale ukaž mi kocoura. Musím se ujistit, že aspoň on přežil.“
„Ehm… On je v obýváku. Tam… přivázaný. Kvůli jeho bezpečí. A aby uschnul.“
„Má všechny packy?“
„Ano, všechny čtyři. Jen jsou… dočasně nehybné.“
„A dál?“
„Tak jsem šel prát prádlo, a najednou cítím – něco hoří. Otevřu troubu a maso je v popelu. Přilil jsem olej – vzplálo to. Spálil jsem si obočí. Vtom kocour začal ječet. Běžel jsem k pračce, ale nejde otevřít. A kocour za sklem – oči jako ďábel. A řve! A já – mezi peklem v troubě a peklem v pračce. Vzal jsem páčidlo. Rozbil ji. Kocour vylétl ven a začalo peklo…“
„Bože…“ zašeptala Věra.
„Rozbil dvě vázy, pokakal koberec, strhl záclony, poškrábal tapety, rozbil šampaňské, sousedi zespodu vyhrožovali policií a čarodějnicí. Já ho chytil a přivázal. Suším. A tobě, Věrko, jsem chtěl udělat překvapení…“
Věra vstala. Prošla do obýváku. To, co uviděla, by u citlivější ženy vyvolalo infarkt, ale ne u ní. Kocour – přivázaný k radiátoru, s tlamou omotanou šálou, kouř ve vzduchu, louže, rozbité sklo. Všechno jako z válečného zpravodajství. Štěpán pobíhal okolo a snažil se něco vysvětlit:
„No on přece nechtěl sedět! Bál jsem se, že neuschne. A aby nekřičel – zavázal jsem mu pusu. Ale je v pořádku!“
Věra kocoura odvázala, utřela ho Štěpánovým ručníkem, přitiskla k sobě.
„Ty pitomče, Štěpáne. Mohl se udusit. I když po té pračce je teď pro něj každá louže po kotníky.“
Posadila se s kocourem na gauč a podívala se na manžela:
„Tak co?“
„Co ‚tak co‘?“ sklesle odvětil. „Mám si teď ubalit oprátku, nebo až později?“
„Gratuluj, hňupe. Dnes je Mezinárodní den žen.“
Štěpán vyletěl jako štanglík, vyrazil z pokoje a za minutu se vrátil se slavnostním výrazem, klekl před ženou a sepjal ruce.
„Věrko, sluníčko moje. Třicet let jsi se mnou a já se stále neustanu divit, jaká jsi skvělá. Jsi silná, krásná, trpělivá a milovaná. Všechno nejlepší k tvému svátku!“
Podal jí krabičku s prstýnkem a pomačkanou, oškubanou kytici.
„Kytice byla pěkná… než kocour… no, chápeš…“
Věra si povzdechla, přivoněla k růžím.
„Pořád voní. A zázrak – ne po kouři. Štěpáne, už žádné pokusy. Jen květiny. Jen obejmutí. Jen nenič byt. Dobře?“
„Jen jsem chtěl něco výjimečného. V práci ti dávají umělecká díla a já… chtěl jsem to upřímně, po domácku. S láskou. A s jiskrou. A tak to dopadlo…“
„Dopadlo,“ pousmála se Věra. „S láskou, s jiskrou. A dokonce s hrozbou hasičů. Pojď. Zachraňujme byt. Omlouvejme se sousedům. Ať nestačí volat čarodějnici. I když ta má možná taky svého Štěpána. Stejně… vynalézavého. Kdo ví, co už vyvádí.“
Kocour v tu chvíli zívnul, omotal ocasem Věřinu nohu a, jako by chtěl vyjádřit solidaritu, demonstrativně prskl směrem k Štěpánovi. Svátek se vydařil. Na celý život…