Vymodlená srdce: štěstí navzdory všem
Sestry Anny se brzy vdaly, rozjely se do různých měst, založily rodiny. Jejich domy se plnily smíchem, zatímco Anna zůstávala sama v rodném domě v Kamýku. Roky plynuly a víra, že najde lásku, mizela jako zimní sníh. Okolí už na ni dávno zanevřelo: „Kdo by chtěl takovou, a ještě na vesnici?“ Ale Anna se nevzdávala. Vedla hospodářství, chovala slepice a kozy, pěstovala zeleninu. Sklizenou úrodu posílala sestrám, aby jejich děti měly čerstvou stravu. Její kváskový chléb byl legendární – hosté ho vždycky žádali, a ona nikdy neodmítla.
Anna si nestěžovala. Svůj osud přijímala pokorně a radost nacházela v péči o neteře a synovce, kteří k ní jezdívali na léto. Jejich hlasité smíchy naplňovaly domov životem, ale když odjeli, ticho bylo hlasitější než kdy jindy. Anna neztrácela naději, ale v hloubi duše se připravovala na stáří o samotě.
Osud však měl jiné plány.
Jednoho červencového dne přijeli do sousedního domu dělníci – stavět saunu. I Anna měla co na práci: potřebovala opravit střáňku, vyměnit komín v sauně a spousta drobností se nastřádala. Bez mužské ruky je na vesnici těžko, i když Anna uměla zacházet se sekerou i kladivem. Jeden z dělníků, Jaroslav, jí nabídl pomoc. Byl rozvedený, bez dětí, s unavenýma, ale laskavýma očima.
Nejdřív si jen povídali – o životě, o vesnici, o tom, jak je těžké být sám. Pak začal chodit častěji, pomáhal jí s hospodářstvím a Anna mu vařila večeři. Z přátelství se stalo něco víc. Ve čtyřiceti letech se Anna vdala. Svatba byla prostá, ale její oči zářily tak, že by ji nikdo neodvážil nazvat ošklivou. Jaroslav, o tři roky starší, se na ni díval jako na zázrak.
Ve dvaačtyřiceti Anna porodila Honzíka. Jaroslav byl už pětačtyřicetiletým otcem, ale necítil únavu – jen štěstí. O tři roky později přišla na svět Markétka. Děti byly jejich vymodleným darem, jejich světlem. Navzdory posměškům a předpovědím to zvládali lehce. Vše, co se dětí týkalo, jim přinášelo radost – první krůčky, první slůvka, první čmáranice.
„Unavila ses, má drahá?“ ptal se každý večer Jaroslav a objímal Annu.
„Jen trošku,“ smála se a její tvář zářila teplem.
Dvacet let uběhl”Ale bylo to jako v pohádce – když už všichni čekali, že příběh skončí smutně, štěstí přišlo nečekaně, jako když v listopadu vykoukne sluníčko.”