Alena balila věci a v mysli jí probíhaly roky jejich manželství. Chtěla odejít potichu, bez vysvětlení – prostě nechat dopis a zmizet. Bude to jednodušší pro oba, pomyslela si, skládajíc oblečení do kufru. Ale každá věc, každá maličkost jí připomněla minulost. Tady byl svetr, který jí Viktor daroval druhý rok jejich společného života. Tenkrát jeho výběr zkritizovala, řekla, že jí ta barva nesluší. Viktor nic neřekl, jen svetr odložil do skříně. A ona ho pak stejně tajně nosila, když ji neviděl. A teď byl pořád v její šatně.
Alena nevěděla, co s těmi věcmi udělat. Vyhodit? Nechat je? Rozhodla se je složit do krabice a zalepit páskou, aby znovu neotvírala staré rány. Ale žádná páska nebyla po ruce. Vzpomněla si, že před týdnem při úklidu viděla ruličku v Viktorově pracovně. Vešla dovnitř, otevřela zásuvku jeho stolu a ztuhla. Mezi papíry ležel sešit – ne obyčejný sešit, ale deník. Osobní, s ošoupanými deskami, jako by ho často otvíral.
Ruka se k němu sama natáhla. „Když už ho zrazuji odchodem, co změní ještě jeden přestupek?“ pomyslela si. Zvědavost se mísila s beznadějí. Třeba v těch stránkách najde odpověď? Možná má jinou ženu? Nebo lituje, že si ji vzal? Alena otevřela deník a její svět se převrátil vzhůru nohama.
Psal o ní. O ní! Stránku za stránkou – její jméno, její zvyky, její úsměv. Alena klesla do křesla, neschopná odtrhnout se. Viktor si pamatoval všechno. I ten svetr, který zkritizovala. Popisoval, jak ho bolelo, že se jí dárek nelíbil, jak se rozhodl už jí nic nedávat, aby ji znovu nerozčiloval. „Maminka vždycky říkala, že všechno dělám špatně. Teď to o mě ví i Alena,“ stálo na jedné ze stránek. Alena cítila, jak jí slzy pálí oči.
Pokračovalo to jeho dětstvím. Jak ho matka peskovala za hlasitý smích, za vtipy, za „zbytečná“ slova. Jak mu vyčítala nehezký úsměv, příliš rychlou řeč. Jak jí jednou přinesl kytici z podzimních listů a ona mávla rukou: „Na co mi tenhle odpad? Sbírej raději hezké věci, ne potrhané.“ Alena četla a před očima se jí zjevoval obraz malého chlapce, kterého styděli za upřímnost, za touhu dělat radost. A ona, aniž to tušila, ten scénář opakovala, když ho peskovala za ten svetr.
Ale to nejdůležitější – Viktor psal, že ji miluje. Miluje ji pořád. Obdivoval její pracovní úspěchy, zamilovaně pozoroval, když vařila večeři nebo spala. Ukázalo se, že ráno nespěchal odejít, ale díval se na ni, dokud spala, aby ji nevzbudil. Všímal si, jak se mračí ve spánku, jak si přitahuje deku. Poslední zápis, napsaný včera, jí zlomil srdce. Viktor snil o tom, že ji pozve na výlet – splouvání řeky na kánoích, jako v dětství, kdy byl šťastný. Ale bál se, že odmítne, že se mu vysměje, jako se smála jeho nápadům dřív. „Asi to zase neřeknu,“ končil zápis.
Alena zavřela deník a cítila, jak se v ní rozpadají zdi, které sama postavila. Už nebyla zrádkyní. Uvědomila si: kdyby neotevřela ty stránky, nikdy by skutečně nepoznala svého muže. Jejich manželství viselo na vlásku, ale teď viděla cestu k záchraně.
Dveře zaskřípaly – Viktor se vrátil domů. Alena ani nezpozorovala, jak čas utekl. Vešel dovnitř a překvapeně se zastavil.
„Aleno? Nejsi v práci?“ zeptal se, sundávajíc si bundu.
Vyšla k němu s deníkem v rukou. Viktor ztuhl, když ho uviděl, ale nedala mu šanci promluvit.
„Souhlasím,“ řekla pevným hlasem.
„S čím?“ vykulil oči.
„S tím výletem. S kánoemi. Už jsem začala balit,“ oddechla si. „Promiň, Viktore. Našla jsem tvůj deník. Nemohla jsem to nečíst. Je to… to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Jsi úžasný. Ten nejlepší. Stydím se, že jsem si myslela něco jiného. Můžeme začít znovu? Budeme si povídat, dělit se, milovat se – bez strachu?“
Viktor k ní přistoupil a objal ji tak pevně, že cítila teplo jeho srdce. Opřel bradu o její temeno a tiše zašeptal:
„Nepřišel jsem jen na oběd. Dneska jsem vše zrušil. Chtěl jsem s tebou mluvit, ale bál jsem se, že ty…“ hlas se mu zachvěl.
„A co kdybychom…“ odtáhl se a nesměle se jí zadíval do očí, „šli do obchodu? Vybrali bychom ti nový svetr? Je čas začít novou kapitolu našeho příběhu, co myslíš?“
Alena přikývla, zatímco jí po tvářích stékaly slzy štěstí. Šla znovu balit, ale teď ne kvůli odchodu, ale kvůli novému začátku – s člověkem, kterého, jak se ukázalo, teprve začala skutečně poznávat.