Překvapení s jiskrou: Jak Standa málem zapálil byt k Mezinárodnímu dni žen
Klid v bytě Jitky vzplál dřív, než stačila otočit klíčem v zámku. Chodbou se táhl kouř, po schodech stékala mýdlová voda a vzduch byl napjatý jako struna – jako by ji sám varoval: „Nechoď dovnitř… Raději se otoč.“ Ale Jitka, otrlá ředitelka středně velké firmy, nebyla z těch, co couvají.
Dveřmi práskla, hodila na stůl kytici z firemního večírku, shodila boty, jako by shazovala tíhu celého dne, a strčila nohy do papučí. I když, s tím množstvím vody na zemi by byly gumáky praktičtější. Uvnitř něco divně vrčelo, práskalo a kouřilo se. A v rohu ještě nářkem vyváděla kočka.
„Stando?! Co se to tady, proboha, děje?!“ zavřískla, prodírajíc se párou a pachem připáleného tuku.
Muž se vynořil z hloubi bytu. V trenýrkách, bosý, obličej posetý škrábanci a sazemi, s monoklem pod okem a ručníkem omotaným kolem hlavy jako beduín na poušti. Vypadal, jako by se nechtěl připravit na svátek, ale jako by se právě vrátil z bitvy s plamenomety.
„Jituško… Já myslel, že přijdeš později… firemní večírek, vždycky jsi tam jako hostitelka. No, většinou do poslední chvíle…“
Jitka, ani nemrkajíc, se posadila na předseda, zavřela oči a řekla rozhodně:
„Hlášení. Celé. A bez ‚radosti moje‘ a ‚nezlob se‘. Já se zlobila, když na mě v devadesátkách najížděl mafián. Zlobila jsem se, když firma visela na vlásku. Od té doby nepanikařím. Takže – vypravuj, cos tu provedl.“
Standa polkl.
„Chtěl jsem překvapení. Svátky. Ty jsi moje zlato, zasloužíš si… Tak jsem uklízel, pral, pekl telecí a myl podlahy…“
„Telecí?“ podotkla Jitka.
„No… pračku. Trochu tekla. Ne hned. Nejprve telecí do trouby, pak do vany, pak pračku. A tam – kočka.“
„Kočka žije?“
„No… jasně!“ urazil se Standa. „Jen je trochu mokrá. A napnutá. Přísahám, když jsem pračku zapnul, tam nebyla. Ona tam nějak… proklouzla.“
„Proklouzla?! Do ZAVŘENÉ pračky?!“
„No, možná se protáhla…“
Jitka si zakryla obličej dlaněmi.
„Dobrá, pokračuj. Ale nejdřív ukaž kočku. Musím se ujistit, že přinejmenším ona přežila.“
„Ehm… Ona je v obýváku. Tam… přivázaná. Kvůli její vlastní bezpečnosti. A aby uschla.“
„Tlapky komplet?“
„Všechny čtyři. Jen… znehybněné. Dočasně.“
„A dál?“
„Šel jsem tedy prát, cítím – pach. Říkám si: něco hoří. Otevřu troubu a maso je na uhel. Polil jsem olejem – vzplanulo. Spálil jsem si obočí. Vtom kočka zařvala. Letím k pračce, ale nejde otevřít. Kočka za sklem – oči jako démon. A řve! A já – mezi peklem v troubě a peklem v pračce. Vzal jsem páčidlo. Rozbil to. Kočka vyskočila a začalo peklo…“
„Panebože…“ zašeptala Jitka.
„Rozbila dvě vázy, pokadila koberec, strhla záclony, podrápala tapety, rozbila šampaňské, sousedi dole vyhrožovali policií a čarodějnicí. Já ji chytil a přivázal. Suším. A tobě, Jituško, chystal překvapení…“
Jitka vstala. Prošla do obýváku. To, co spatřila, by citlivější ženu poslalo na kapačky, ale ne ji. Kočka – přivázaná k radiátoru, s čenichA pak se tiše rozesmála, protože nakonec přece jen dostala to nejlepší překvapení – důkaz, že jejich život nikdy nebude nuda, jen Standa a jeho originální pojetí romantiky.