— Už jsem se rozhodl, mami! Dost! — Honza tvrdošíjně hleděl z okna, zatínaje rty.
— Ty… ty zrádce, Honzo! — Hlas matky se třásl, znělo v něm zoufalství a výčitka.
— Zrádce? Já?! — Chlapec sevřel hrudí vztek, prudce se otočil a vyrazil z pokoje.
Zabouchnul dveře, vrhl se na postel a zabořil tvář do polštáře. Hněv v něm ještě vřel, ale brzy ho zatlačily vzpomínky — teplé, vonící létem a štěstím.
Když mu bylo osm, táta mu daroval vysněné kolo — modré, blyštivé, pro kaskadéry. Honza byl u vytržení: celé dny jezdil s kamarády po sídlišti, zapomněl na všechno. I na to, že brzy měl narozeniny táta. Připomněl mu to děda.
— Honzíku, už máš pro tatínka dárek? — tiše se zeptal, když seděli spolu na verandě.
— Ne, dědo… ani mě to nenapadlo…
— No nic. Pokud chceš, uděláme to spolu. Mám jeden nápad.
Dva týdny vyráběli dřevěnou věšák na klíče. Řezali, vypalovali, brousili, přišroubovávali háčky. Honza pracoval po boku dědy a dokonce nechal kolo zaprášené v koutě.
Když přišel den, táta byl zvláštně veselý a tajemný. Poděkoval za dárek, objal syna, s dědou si potřásli rukou. A pak, k všeobecnému smíchu, vynesl z verandy proutěný koš.
Uvnitř spal štěně. Černé, baculaté, s lesklou srstí.
— Seznamte se: tohle je Rex. Můj dárek sám sobě. Dětský sen.
— Jirko, ty ses zbláznil! — matka rozpačitě zvedla ruce. — Psa?!
— Ale ne takového — vždyť vypadá jako medvídě! — rozesmál se táta a jeho šťastný, skoro dětský úsměv všechny odzbrojil.
Rexe si všichni okamžitě zamilovali. Byl to kříženec bulteriéra, rostl jako z vody. Stal se silným, hrudnatým, klidným a laskavým. Miloval tátu — následoval ho na každém kroku, hlídal ho, doprovázel. A jednoho dne… mu zachránil život.
Pozdě večer v parku na táta zaútočili dva muži. Nůž, výhrůžky. A vtom z křoví vyrazil Rex — černý jako noc, hrozivý jako temnota. Pouhý jeho pohled útočníky donutil couvat.
— Kdyby jen věděli, že mu moucha neublíží… — vyprávěl pak táta s úsměvem.
Nejhorší ale přišlo později. Nemoc. Leukemie. Během pár měsíců táta vyhasl — jako svíčka ve větru. Honzovi bylo teprve dvanáct. A Rex se stal jeho stínem.
Teď je Honzovi patnáct. Před rokem se v jejich životě objevil Václav. Slušný muž. Zdvořilý. Ale když se k nim před pár měsíci nastěhoval, ukázalo se, že má silnou alergii na psy.
Mamka se zprvu snažila situaci zmírnit, ale pak začala mluvit otevřeně: „Musíme Rexovi najít nový domov.“ Václav prý je teď rodina. A pes… Honza poslouchal a nevěřil. Může člověk zradit toho, kdo ho nikdy nezradil?
Obcházel kamarády, nabízel jim Rexe — marně. Starý pes nikoho nezajímal. K dědovi to nebylo možné — stařec sotva chodil, jak by se o psa staral…
— Do útulku ho nedám! — prohlásil Honza v den rozhodujícího rozhovoru.
— Ale Václav je náš. Teď je součástí rodiny… — plakala mamka. — Je pro tebe pes důležitější než člověk?
— Důležitější než Václav — ano, — vydechl Honza. — Protože on je moje rodina. A Rex je táty rodina. A moje. A tvoje, mami. Půjdeme k dědovi. Nebudeme překážet.
— A já? Mám se dělit na dva domovy? Pracuju, Honzo…
Mlčky ukázal na věšák na klíče, který kdysi vyrobil s dědou. Visel na něm Rexův obojek.
— Už jsem se rozhodl.
— Zrádce! — zašeptala a hlas jí selhal.
PozdějRex tiše ležel u Honzových nohou, jeho věrný pohled říkal vše, co nebylo třeba vyslovit.