Hvězdy nad námi: vzpomínka na babičky
Jako každý měl jsem i já dvě babičky. Rozdílné jako den a noc, ale obě mi oddané stejně. Jmenovaly se skoro stejně: Anna Fialová, maminka máma, a Antonie Fialová, ta otcova.
Anna bydlela v centru města, v prostorném bytě plném knih a starožitného nábytku. Podle otce byla „měšťačka“ – vytříbená, s nádechem nadřazenosti. V mém životě se objevila první. Antonie naopak byla venkovská, prostá. Máma se pousmála: „Třída vzdělání, co od ní čekat?“ Otec opravil: „Ne třída, měšťanka byla!“ Přestěhovala se k nám, když jsem šel do šesté třídy.
Když mi bylo sedm, Anna vážně onemocněla. Máma nechala práci, přestěhovala se k ní, aby o ni pečovala. My s otcem zůstali v našem malém bytě, koupeném za úspory dědy-vědce. Zprvu nám bylo veselo: otec doma kouřil, já koukal do noci na televizi. Ale brzy se nám začalo stýskat. Otci už lezlo vaření krkem, mně párek z plechovky. Nakonec jsme se přestěhovali k babičce. Dočasně, mysleli jsme si, ale zůstali natrvalo – z jedné výplaty se žít nedalo, a náš byt jsme pronajali nájemníkům.
Zatímco babička marodila, snažil jsem se být tišší než myška. Její byt byl pro mě záhadou: temné komory, vysoké skříně, těžké závěsy, za nimiž jsem se schovával celé hodiny. Občas jsem to ale přehnal.
„Dejte toho uličníka pryč!“ křičela babička. „Proč to dítě nikdo nevychovává?“
„Tak ho vychovejte,“ odsekl otec.
„A vychovám!“ hrozila se, ale hned mě pohladila po hlavě.
A vychovala. Nastoupil jsem do školy a ona rozhodla, že mě naučí hudbě, tvrdíc, že mám idealní sluch.
„Alespoň přestane po bytě řádit jako divoch,“ bručela.
Já nudně brnkal stupnice na piáno a počítal minuty do konce lekce. Otec ovšem nasměroval mou energii jinam – zapsal mě na judo.
„Mrzačíte to dítě!“ rozhořčovala se babička. „Má talent, ale vy…“
„A zeptali jste se ho, jestli chce vaši hudbu?“ odporoval otec.
Já nechtěl ani hudbu, ani judo. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co chci.
Když se Anna uzdravila, máma se vrátila do práce a já zůstal „na babičce“. Tak jsem dokončil první třídu. Léto se stalo předmětem hádek: rodiče řešili, kam mě dát, aby babička odpočinula. Po dlouhých debatách mě poslali na venkov k Antonii.
Bál jsem se. Máma strašila její „měšťankou“, Anna „venkovskou špínou“, tukem, řekou, kde se utopím, houbami, co mě otráví, a lesem, kde mě sežere vlk. Ale vesnice byla zázrak. Pole, rybníky, tmavý les na obzoru. Slepice, husy, krávy – všechno, co jsem znal jen z obrázků. Místní kluci mě na babiččino přání vzali „pod křídla“. Ponožky, které mi máma pečlivě složila, zůstaly v kufru – všichni běhali bosí, nebojácní bláta a kravských placek.
Antonie byla pravým opakem Anny. Tichá, s laskavým úsměvem, dívala se na mě s takovou láskou, až se mi tajil dech. Nízká, kulatého obličeje, s vráskami a důlky ve tvářích, voněla čerstvým chlebem a mlékem. „Mé ptáče, takové hubené,“ říkala, když mě objímala. Jídlo bylo prosté, ale lahodné: čerstvé mléko za úsvitu, vajíčka se škvarky, bramboráky se smetanou, koláče z pece. Pil jsem mléko, které jsem ve městě nenáviděl, a usínal šťastný.
Dny na vesnici byly svobodou. Chodil jsem s kluky na ryby, sbíral borůvky, chodili jsme do sauny, kde mě muži šlehali březovým metlami. Večery jsme s babičkou trávili na zápraží, odhánějíce komáry. Zpívala staré písně, vyprávěla pohádky a příběhy z války. To nejhorší – ztratila čtyři děti hladem a nemocemi. Tisknul jsem se k ní a šeptal, že ji miluji a nikdy neopustím.
Léto uteklo jako sen. Při loučení plakala a prosila o odpuštění. Sliboval jsem, že se vrátím, ale další léto jsem jel na tábor. Psala mi dopisy – kostrbaté, s chybami, plné pozdravů a starostí: „Nezhubl jsi?“ Snažil jsem se odpovídat, ale slova nešla. Zlobil jsem se na rodiče, na Annu, představuje si, jak Antonie sedí sama na zápraží a pobrukuje si: „Teče voda teče…“
A pak ta zpráva: Antonie k nám přijíždí! JZD zkrachovalo, její dům chátral. Řval jsem radostí: „Teď mám dvě babičky!“ Všichni byli nervózní, máma vzdychala: „Jak to spolu vydržíme?“ A otec zašeptal: „Konečně budeme dobře jíst.“
Antonie přijela smutná, omlouvala se.
„Dost už těch řečí!“ povzbuzovala ji Anna. „Budeme žít, jak dlouho nám je dáno.“
„Promiň, švagrová, že vás v stáří obtěžuji,“ brečela Antonie.
„Jaké obtěžování? Místa je dost pro všechny,“ uklidňovala ji Anna.
Antonii jsem ubytovali v mém pokoji, z čehož jsem měl radost, ale skrýval to, abych Annu neurazil. Kupodivu si babičky padly do oka. Anna, ač „pichlavá“, jak říkal otec, se snažila být vlídnější. Pily spolu čaj, rozpouštěly v něm karamelky, hádaly se, ale vždy v poklidu. Když Antonie pekla buchty, Anna bručela, že je to nezdravé, ale potají si je nosila do pokoje. Všichni to věděli, ale mlčeli a usmívali se.
Anna si z Antonie utahovala: „Fialová, ostříhej si ty cáry, nejsi přece na vsi!“
„Kde to slyšeli, aby si stařeny stříhaly vlasy?“ odpovídala Antonie, zapletena do tenkého copy.
Občas si daly slivovici.
„Švagrová, dvacet gramů?“ navrhla Anna.
„Nalívej,“ kývla Antonie.
Po sklence se chechtaly a vykládaly vtipy o stáří. Jeden si pamatuju dodnes:
„Jak se jmenuješ? Zapomněla jsem.“
„A tobě to spěchá?“ A„A ty se změníš v prase!“ chechtaly se, než je přemohl spánek a já se tiše usmíval, poslouchaje jejich chrápání jako ukolébavku.