Alena ještě spala, když v tichu sobotního rána zazvonil vytrvalý zvonek u dveří. Vyděšeně se posadila na posteli. Kdo by chodil tak brzo? Žádné návštěvy nečekala.
Když otevřela dveře, ztuhla: na prahu stály její kolegyně – Jana, Tereza a Klára. V rukou držely termosku a krabici s buchtami.
„Co tady děláte?“ vydechla Alena. „Dnes je přece volno!“
„Právě proto jsme tady,“ řekla Jana a vkročila do bytu, jako by to byl její vlastní. „Kde je tvoje dcera?“
„Anička spí… Co se stalo?“
„Nic se nestalo. Bal ji a bal se. Jedete s námi na chatu. Námitek nepřijímáme.“
Alena zůstala jako opařená. Nerozuměla, co se děje. Jet na chatu? Teď hned?
„Vždyť jsem vám v práci říkala, že nemůžu…“
„A my víme proč,“ řekla tiše Tereza. „A je nám líto, že jsme si toho dřív nevšimly.“
Alena zbledla.
„O čem to mluvíte?“
„Víme všechno, Aleno. Že po rozvodu vychováváš dítě sama, že tvůj bývalý neplatí alimenty, že se dřís, aby Anička mohla do první třídy, a přitom sama nemáš co do úst, ale nikomu si nestěžuješ.“
Alena mlčela. V krku ji svíralo.
„Nechtěla jsem naříkat. Myslela jsem si… že to zvládnu…“
„A zvládáš,“ vstoupila do toho Klára. „Ale zvládat neznamená přežívat. Jsme tví přátelé, Aleno. A přátelé nenechávají přátele padat na dno.“
„Všechno jsme zařídily,“ pokračovala Jana. „Chatu máme zaplacenou. Jídlo, cestu, odpočinek – to je na nás. Ty si vem jen sebe a Aničku.“
Alena sklopila oči. Bylo jí trapně. Přijímat pomoc bylo těžké. Ale ještě horší bylo potápět se v tichosti.
„Ale… já ani nemám věci…“
„Máš nás,“ řekla Jana pevným hlasem. „Tereza přivezla oblečení od své dcery. Všechno je v dobrém stavu. Pro Aničku do školy jako dělané.“
„A ještě jsme ti sehnaly školní potřeby,“ ozval se Petr, který právě vešel do předsíně s taškou. „Pero, sešity, pastelky. Všechno, co bude potřebovat.“
„Já… nevím, co říct…“
„Nic neříkej,“ objala ji Klára. „Jen věř, že si nezasloužíš jen těžkosti. Zasloužíš si odpočinek, péči a podporu.“
Za dvě hodiny už autobus s veselou partou vyjížděl z Prahy. Anička seděla Aleně v náručí a objímala nový batoh. Alena se dívala z okna a svírala v dlaních termosku s čajem. A poprvé za dlouhou dobu jí u srdce bylo teplo.
Neměla štěstí na manžela. Ale jak se ukázalo, měla obrovské štěstí na lidi kolem sebe.