Babička odnikud
Jitka spala, jako by předtím strávila tři noci vzhůru, když do dveří prudce zazvonil zvonek.
„Proboha, kdo tam, jste se zbláznili, takhle brzo?“ zamumlala a převalila se na druhý bok. Ale zvonění nepřestávalo. Naléhavě, netrpělivě, jako by tam někdo bojoval s časem.
Rozmrzele přehodila župan a došla ke dveřím. V kukátku uviděla zmoženou stařenku. V náručí držela obrovského huňatého kocoura a její tvář byla bledá, unavená, jako by z ní život už dávno vyprchal.
„Kdo je tam?“ zavrčela Jitka, aniž by měla v úmyslu otevírat. O takových babičkách kolovaly pověsti – a ne všechny byly lichotivé. Najednou však stařena vydechla, propadla se do sebe a začala klouzat po zdi. Kocour se jí vysmekl a s žalobným mňoukáním kroužil kolem.
„Co jsem komu udělala…“ povzdechla si Jitka a dveře otevřela.
„Babičko, je vám špatně? Zavolám sanitku, nebojte se, bude to dobré,“ špitla, když ji chytla a dovlekla na pohovku. Mezitím vytočila číslo záchranky.
Kocour, jako by mu to rozum došel, sedl vedle a bedlivě sledoval každý její pohyb.
„Jak se jmenujete, babičko?“
„Antonie Svatopluková… doklady mám támhle…“ zachrčela stařenka a ukázala na batoh.
Jitka vytáhla papíry, ale než stihla položit další otázku, stařenka tiše zašeptala:
„Jenom, holčičko, do nemocnice nepojedu… Čeká na mě vnuk. Peníze mu musím donést, jinak nás s Mourovým vyhodí…“
„Až přijede lékař, rozhodne, jestli můžete jít. O kocoura se postarám. A proč vy nosíte peníze jemu, a ne on vám?“
„Neptej se, děvče. To není pro tvé uši…“ smutně odvětila babička.
V tu chvíli znovu zazvonilo. Přijela sanitka. Po prohlídce lékař rozhodl: okamžitě do nemocnice Na Homolce.
„Nikam nejedu!“ vzdorovala Antonie.
„Jeďte, babičko. Přijdu vás navštívit, slibuji. A s kocourem si poradíme – už se známe.“
Následující ráno vstala Jitka dřív než obvykle. Hlavou jí vířila jediná myšlenka: proč, proč pořád naráží na cizí osudy? Ale srdce jí napovídalo – není to náhoda. V Antonii bylo něco důvěrně známého.
Jitčini rodiče zemřeli, když jí bylo třináct. Otrava metanolem. Od té doby se její život řítil z kopce. Dětský domov. Jediné světlo v té době byla stará sousedka Božena. Ale i ta zemřela, když jí bylo šestnáct. Od té doby – sama, nikomu nepatřila.
Teď má Jitka třiadvacet. Je samostatná, chytrá, nebojí se života. Včera, když prohlížela babiččiny doklady, si všimla adresy. A dnes se tam vypravila.
Dům v ulici Nad Vodovodem nebyl nijak výjimečný. U vchodu seděly dvě stařenky. Jitka navázala hovor – a za deset minut znala celý Antonin příběh.
Před lety zůstala sama s vnukem po smrti jeho rodičů. Chlapce vychovávala, jak uměla. Ale jak dospěl, přátelil se se špatnou společností. Teď ji vyhání z bytu, vyžaduje peníze, vyhrožuje, že kocoura zabije, pokud nepřinese. Byt po rodičích pronajímá, zatímco sám bydlí u přítelkyně. Policie? Tam se s rodinnými spory nechtějí plést.
Jitka vřela vztekem. Vyběhla po schodech a zabušila na dveře. Otevřel opilý, zapáchající mladík.
„Ty svině! Jak se opovažuješ vyhánět starou ženu?! Nemáš ani špetku studu?!“ vtrhla Jitka dovnitř a sevřela pěsti. „Okamžitě si sbal věci a vypadni! Jestli tě tu ještě uvidím, půjdeš k zemi!“
Mladík mlčky přikývl. Za čtvrt hodiny s batohem na zádech vyrazil ze dveří. Jitka zůstala. Uklidila. Nakrmila kocoura. A vydala se do nemocnice.
Antonie se rozplakala, když ji uviděla.
„Tady je jídlo, všechno, co potřebujete. A vnuk už vás obtěžovat nebude. Nestěhujte se zpátky k němu, babičko.“
„Děkuju ti, holčičko. Myslela jsem, že umřu pod mostem…“
„Já vás potřebuju. A Mourek také. Odpočívejte. Zítra zase přijdu.“
Za týden odvezla Jitka babičku domů.
„Jak je tu čisto… jak krásně… Čím ti to oplatím?“
„Můžu vám říkat babičko?“
„Samozřejmě, zlatíčko. Jsi mi jako rodná…“
Kocour vrněl u nohou, poprvé naprosto uvolněný. Strach z domu zmizel.
Uběhl rok. Jitka se pro Antonii stala skutečnou vnučkou. Vnuk se už neobjevil. Jitka se k babičce nastěhovala a peníze z pronájmu svého bytu jí předávala.
„Babičko, nebudu mít klidné svědomí, když to neudělám. Žiju tu jako královna.“
Brzy nato Antonina vnuka zabili v opilecké rvačce. Jeho smrt Jitku nenaplnila radostí, ale hořkostí: mohA když Jitka o mnoho let později držela v náručí své první vnouče, vzpomněla si na Antonii a pochopila, že láska se nikdy neztrácí, jen mění podobu.