— Tati, mám novinu. Sousedka, Sára… je těhotná. Po mně, — řekl Jakub sotva vešel do domu.
Jan, jeho otec, na chvíli ztuhl, pak klidně pronesl:
— No tak se s ní ožeň.
— Cože? Jsem ještě mladý. Na rodinu mám čas, navíc jsme spolu ani moc nechodili…
— Vážně? — pousmál se otec. — Takže honit holky jsi byl chlap, ale zodpovědnost už je na tebe moc velká? No to mě potěš. — A bez dalších slov zavolal hlasitě ženu: — Aleno! Pojď sem!
Alena vstoupila do kuchyně, utírala si ruce do zástěry:
— Co se děje?
— Poslyš. Náš syn má dítě na cestě, ale ženit se nechce. Sára, ta od vedle. Čeká s ním. A on se chce vykroutit.
Alena se ani nezarazila. Její výraz zkameněl:
— A má pravdu. Proč by tahal pod střechu první, co mu přijde pod ruku? Dneska jsou holky chytré — najdou si, kdo má víc korun, nechají se omylem otěhotnět, a hned je tu „ožeň se“. A pak se klidně ukáže, že to dítě není jeho. Ať si nechá udělat testy. A vůbec, nemůžeme na Jakuba tlačit, je ještě mladý. Je chlap, těžko se bránil. Ale my přece nebudeme živit nějaké cizí dítě.
Jan těžce vydechl a tiše řekl:
— A když to opravdu je jeho dítě?
— I kdyby bylo? Copak jsme povinni řešit jeho chyby? Ať si ty testy udělá, uvidíme.
Otočila se a odešla zpět do kuchyně, zatímco Jan zůstal se synem.
— Víš, já jsem taky býval mladý, — začal. — Miloval jsem jednu, oženil se s druhou. Ne z lásky, ale z odpovědnosti. Protože být mužem není jen o vášni, ale o rozhodnutích a jejich následcích. Tvá matka tehdy čekala dítě. Nevěděl jsem, jestli s ní dokážu být, ale věděl jsem jedno — to dítě za nic nemůže. Moje krev, moje svědomí. A víš co, Jakube? I přes všechno jsem nikdy nelitoval, že jsem zůstal.
Uběhly tři měsíce. DNA test byl jasný: s pravděpodobností 99,9 % je Jakub otcem Sářina dítěte.
— No a co? — odfrkla si Alena, když Jan položil před ni výsledek. — Dobrá, je to jeho. Ale to přece neznamená, že Sára bude bydlet u nás. Sem nepřijde. A basta!
Jakub seděl a neodvažoval se po otci vzhlédnout. Bylo jasné, že stojí na straně matky. Mlčel, svíral pěsti, ale neřekl ani slovo.
Jan pomalu vstal od stolu:
— Když jste se vy dva rozhodli, teď si poslechněte mé rozhodnutí.
Mluvil tiše, ale v hlase měl ocel:
— Dokud budu naživu, můj vnuk nebude strádat. Koupím pozemek, postavím dům, a on – můj vnuk – dostane všechno, co jsem vydělal. A vy dva už na mě nemůžete spoléhat. Odmítám být součástí tohoto trapasu. Jakube, ode dneška pro mě nejsi syn. Všechno, co mám, patří tomu dítěti. Ani korunu ode mě nedostanete.
Alena vybuchla:
— Zbláznil ses? Chceš připravit vlastního syna o dědictví?!
Jan neodpověděl. Jen se otočil a odešel, ignoroval křik a nadávky. Jakub zůstal stát v tichu, nevěřil, že to otec myslí vážně. Ale věděl jedno – když Jan něco řekl, tak to tak bude.