“Koho to k nám vodíš, synku…”
Alena Vávrová strávila celý den v kuchyni. Připravila oblíbené saláty, nadělala plněné zelné závitky, upekla voňavé kuře s křupavou kůrkou. Dnes byl výjimečný den – její syn Jakub měl poprvé přivést svou nastávající.
Dům zářil čistotou, ubrus byl vyžehlený, koláč chladl na okenním parapetu. Alena si několikrát upravila vlasy, zkontrolovala se v zrcadle a s napětím čekala – tak moc chtěla, aby se jí budoucí snacha zalíbila.
Zazvonil zvonek. Alena narovnala záda: “To jsou oni!” pomyslela si a už chtěla vyjít do předsíně, když zaslechla tlumené hlasy.
“Jakube, to myslíš vážně? Tohle je tvoje bydlení?… Vždyť je to muzeum,” ohrnula nos Lucie.
“Tiše, Luci… Máma uslyší. Proč to tak musíš…”
“Ať klidně slyší! Třeba jí dojde, že tenhle harampádí už dávno patří do popelnice!” se zlostí kopla do staré komody na chodbě.
“Co si to dovolujete?!” Alena vyšla z pokoje, tvář jí zbělela, oči jiskřily. “Jste u mne doma, ne na tržišti.”
Nastalo dusné ticho.
Lucie se ani neomluvila. U večeře ohrnovala nos, jídla se skoro nedotkla, pořád narážela, že zařízení je “komoušské”, a že tady rozhodně žít nebudou, dokud se neudělá pořádná rekonstrukce.
Aleně bylo fyzicky špatně. Mlčky vstala, vyšla na balkon, přitiskla dlaň k hrudi. Poprvé za třicet let litovala, že syna vychovávala sama. Muž odešel, když bylo Jakubovi sotva půl roku. Vše zvládala sama – práci, výchovu, domácnost.
A teď jí tento dům překážel v očích té cizí ženy.
Když Lucie oznámila, že je těhotná, Alena mlčela. Už chápala: z toho svazku nic dobrého nevzejde. Příliš rozdílné hodnoty. Ale kvůli dítěti, kvůli synovi… Nabídla: “Bydlete tu. Byt je velký. Pokoj si zařídíte podle sebe.”
“Jeden pokoj nestačí!” odsekla Lucie. “Chceme tohle haraburdí prodat a koupit dva byty.”
“Nedovolím, abyste rozprodali to, co moji rodiče celý život budovali!” Alena to nevydržela.
Druhý den Jakub přinesl dokumenty. Chtěl, aby mu přenechala svůj podíl. Alena podepsala, aniž by se podívala.
“Prodej. Udělej, jak uznáš za vhodné. Jen věz, že s tím domem ztrácíš nejen zdi, ale i kus rodiny.”
Za týden Alena zemřela. Tiše, v noci, ve spánku. Jakub našel její fotky na okenním parapetu. Na jedné z nich ho jako miminko držela u babiččina klavíru.
Stál v prázdné místnosti, kde teď znělo jen echo.
A nábytek… Nábytek už Lucie stihla prodat.
Za tři roky žil Jakub ve “svém” garsónu. Sám. Lucie s dítětem – jinde. A jen starý stůl s zeleným suknem stál opravený v rohu. Vedle něj – fotka mámy. A každý večer si v duchu prosil, aby mu odpustila…