Dana se vrátila domů zničená. Všechno v ní říkalo, že manžel opět nebyl doma. A podle rozházených věcí a nádobí v dřezu spěchal někam pryč, zanechávajíc jen stopy lhostejnosti. Mechanicky začala uklízet, ale když došla k posteli, ztuhla. Na polštáři ležel cizí, rezavý, dlouhý vlas. Třesoucíma se rukami došla do kuchyně – dva poháry, rtěnka. Dívala se na to všechno, jako přes zakalené sklo. Tentokrát však nezaplakala. Jasně pochopila: je čas jednat.
Kdysi měla Dana prosté dívčí sny – najít svého prince. Pocházela z malé vesnice, ale snila o velkém městĕ, krásném životĕ, štěstí. Studovala, přivydělávala si večery v restauraci, pomáhajíc tetě Lence, která po rozvodu neměla na výběr. Peněz bylo málo. Matka občas poslala pár korun, ale v nevlastní rodině je cizí dítě vždy na vedlejší koleji. Všeho, čeho dosáhla, dosáhla sama. A věřila, že láska ji jednou vytáhne ze šedi.
A láska přišla. Do restaurace, kde pracovala, často chodil Vít – starší, sebejistý, s penězi. Zamilovala se na první pohled, netušíc, že nemá jen auto, ale i frontu obdivovatelek. Všiml si jí. A Dana brzy vytlačila všechny – i tu „nevěstu“, která ve skutečnosti byla jen otcovou kmotřenkou. Vít si vybral ji.
Svatební hostina byla jako z filmu – okázalá, drahá, oslnivá. Vítovi rodičĕ ji přijali s nuceným úsměvem, ale smířili se: syn je pozdní, milovaný, jeho slovo je zákon. Tchyně všechno řídila: od šatů po barvu vlasů snachy. Dana poslušně přikyvovala. Věřila, že ji přijali. V rodině vládl pořádek, pohoda, péče. Celý rok – jako v pohádce.
Čas plynul. Těhotenství nepřicházelo. A jednoho dne tchyně prostě oznámila:
„Zapsala jsem tě k lékaři. Je čas zjistit, v čem je problém.“
Dana se cítila dobře. Nedovolila si však odporovat. Pak přišla diagnóza: děti nikdy mít nebude.
Jela domů a nevěděla, jak to říct. Jak teď žít? Ale brzy pochopila – mluvit nemusí. Všechno už bylo řečeno. Osobně. Tchyní.
„Nic, zvládneme to. Hlavně, že jsme spolu,“ řekla.
Vít ji podpořil: „Nenechám tě.“ Dana uvěřila. Ale postupně začaly návštěvy u lékařů, klinik, procedur. A manžel se vracel stále později. Pak se přestěhoval do vedlejšího pokoje. A nakonec často nocoval u rodičů.
Život šel dál, ale ne spolu. Kamarádce Lence se narodil syn. Dana se stala kmotrou. Michal byl jejím světlem. Ale Lenka s manželem zemřeli při autonehodě. Michal zůstal sirotkem. Když Dana chtěla chlapce navštívit, už si ho vzal Kuba – Lenčin bratr, ten chlapec, který jí kdysi nosil bonbóny a sešity.
„Už jsme staří,“ řekli Lenčini rodiče. „On je mladý a brzo má svatbu. Ať se o něj stará sám.“
Dana to nemohla přijmout: dítě bude vychovávat cizí žena. Macecha. V hlavě se jí usadila myšlenka: vzít Michala k sobě. Přesvědčit Kubu. Třeba ustoupí.
Ale Kuba neustoupil:
„To je můj synovec. Přísahal jsem sestře – nikdy ho neopustím!“
A pak, jako v deliriu, dodal:
„Chceš-li – vezmi si mě. Budeme ho vychovávat spolu. Vždycky jsem tě miloval, a ty jsi mě odmítala.“
„Zbláznil ses?!“ vyhrkla Dana. Pak toho litovala. Ale bylo pozdě.
Domů se vrátila zničená. A teď – cizí vlas na polštáři. Rtěnka. Poháry. Pravda bolela jako čerstvá rána. Byl vůbec u rodičů? A ty „služební cesty“?
Vše, co je ještě spojovalo, byl pocit povinnosti, zvyk, strach být opuštěná. Rychle sbalila věci, doklady, a nechala vzkaz:
„Bude to tak lepší pro všechny…“
Vít bude mít děti. Jeho rodiče vnoučata. Kuba rodinu. Michal mámu. A ona?
Lásku? Kdo ví, co to vlastně je. Možná už je blízko.
Kuba otevřel dveře ospalý, zmatený:
„Ty zase?… Co chceš?“
Dana zavřela oči a tiše zašeptala:
„Já… jsem přijela natrvalo.“