Rozvedla jsem se s manželem v květnu. Odešel ode mě, práskl dveřmi a utíkal k té, která je „mladší a hezčí“. Ale to už jsou detaily.
Můj muž byl obyčejný. Před svatbou pozorný, něžný, se vším, co k romantickým veršům patří. Pak ale skončila zkušební verze a licence měla omezené funkce.
Nic zločinného, samozřejmě. Jenom jedna věc mě trápila. Začal počítat peníze. A vždycky to bylo nějak nakřivo.
Ano, jeho plat byl v průměru o deset tisíc vyšší než můj (někdy rostl jeho, jindy můj, ale jen nepatrně). A podle něj to znamenalo, že on je „živitel“, zatímco na mě zůstala veškerá domácnost. Jenže výdaje počítal podle zvláštního klíče.
Když byly nákupy „pro domácnost“ – bylo to, jako by utrácel za mě.
„Pro domácnost“ bylo auto s měsíčními splátkami 17 tisíc, na kterém mě jednou týdně vezl do Kauflandu pro jídlo.
„Pro domácnost“, tedy „pro mě“, byly deky, ručníky, hrnce, rekonstrukce koupelny.
„Pro mě“ bylo nakupování dětského oblečení, hraček, platba školky a pediatrů.
„Pro mě“ bylo placení účtů. Protože to dělala já. A když peníze utratila já, byly to „moje“ výdaje.
Všechno to bylo „pro ženu“. Takže „na muže“, jak se ukázalo, z rodinného rozpočtu padly jen drobné. A v očích manžela a jeho rodiny jsem byla „černá díra v rozpočtu“. Přinášela jsem méně peněz, ale utrácela skoro vše, co on vydělal. Rád mě na konci měsíce popíchl otázkou, kolik nám zbylo. A peníze, samozřejmě, nebyly.
Poslední rok manželství měl oblíbenou větu: „Musíme ti omezit výdaje. Nějak toho chceš moc.“ A omezoval.
Na začátku jsme se domluvili, že si každý necháme 10 tisíc a zbytek půjde do společného. Pak ale rozhodl, že si vezme i rozdíl v našich platech. Takže jemu zůstalo 20 tisíc. A mně pořád jen deset.
Pak něco spočítal a svůj příspěvek do rodinného rozpočtu snížil o dalších 10 tisíc. Klíčová věta zněla: „Tvůj šampón stojí 300, já si myju hlavu mýdlem.“
Nakonec mi poslední rok manželství na chod domácnosti, nákup jídla, splátky auta a výdaje na dítě přiděloval 50 tisíc. Dvacet dával on, třicet jsem platila já. Samozřejmě to nestačilo.
Přestala jsem si dávat stranou deset tisíc pro sebe a celou výplatu – 40 tisíc – jsem dávala na rodinu. Jen z příležitostných bonusů a drobných přivýdělků jsem si něco málo schovala. A pořád poslouchala, jak mě živí a jak mi ještě víc „seškrtá“ rozpočet. Protože prý nemám být tak chamtivá.
Předem odpovídám na otázku: „Proč ses nerozvedla dřív?“
Byla jsem hloupá. Poslouchala jsem jeho. Jeho matku. I svou matku. A věřila, že to tak opravdu je. On mě živí a já jen neumím s penězi hospodařit. Chodila jsem v hadrech. Šetřila každou korunu. Polykala prášky na bolest a odkládala návštěvu u zubaře, protože naše poliklinika byla v rekonstrukci a na soukromého doktora jsem neměla.
Zato manžel měl každý měsíc 30 tisíc na své rozmary. A chlubil se, jak umí „správně řídit osobní finance“. Jednou si koupil nový telefon. Podruhé značkové boty. Potom do auta nějakou šíleně drahou ozvučovací soustavu.
A pak jsme se rozvedli. Velký „živitel“ odletěl od špinavé ženy k té, která nechodí v second-handu, maluje se, chodí do fitka a nemusí večer vymýšlet, jak z pár korun uvařit snídani, oběd a večeři, nebo plést dítěti z rozpadlého svetru ponožky a čepici.
Samozřejmě, brečela jsem. Jak tu bez živitele zvládnu sama s dítětem? Začala jsem šetřit ještě víc. S hrůzou jsem zírala do budoucnosti.
Ale pak přišla výplata. Tedy – přišla jako vždy. Ale na účtu mi zůstaly peníze. Hromada peněz. Dřív jsem v době před výplatou byla často i v mínusu.
Pak přišla záloha. A peněz bylo ještě víc.
Sedla jsem si. Utřela slzy a začala počítat.
Vzala jsem papír, tužku a psala do sloupečků: „Příjmy“ a „Výdaje“. Ano, „odtekla“ z mých chamtivých ručiček manželova výplata – nebo spíš její zbytek, těch 20 tisíc (sám si nechával 30). A také měsíční splátka za auto – 17 tisíc.
A za jídlo jsem najednou utrácela ne o třetinu, ale víc než o polovinu méně. Nikdo mi nevyčítal, že kuře není maso. Nechtěl vepřové, hovězí, mastný boršč nebo drahou šunku. Nedělal ksicht nad sýrem z akce a nepožadoval „něco normálního na chleba pro pracujícího muže“ (ano, kupovala jsem mu dražší, a sobě s klukem levnější). Nemusela jsem kupovat pivo. Sladkosti nezmizely jako pára nad hrncem. A nikdo už nevolal: „Ty tvoje koláče jsou blbost, chci pizzu!“
VYLÉČILA JSEM ZUBY!!! Pane Bože, VYLÉČILA JSEM ZUBY!!!
Vyhodila jsem hadry, ve kterých jsem se styděla vyzvedávat syna ze školky, a koupila levné, ale nové oblečení. Poprvé za pět let jsem zašla ke kadeřnici.
Po rozvodu mi začal bývalý manžel konečně posílat aspoň něco na dítě – celé bohatství 7 200 korun jde na školku a sportovní kroužek.
Před Vánocemi mi z milosti přihodil dalších 5 tisíc s vzkazem: „Kupte aspoň dítěti mandarinky a normální dárek, na sebe neutrácej, já tě znám.“
„Na sebe“. To mě rozesmálo. Opilá penězi jsem od rozvodu synovi koupila vše, po čem toužil. Levný teleskop. Stavebnici. Dětské chytré hodinky.
Z bonusu jsem mu konečně opravila pokoj. Na Vánoce obrovskou klec se dvěma morčaty a všemi doplňky.
Začátkem prosince jsem přijala povýšení, na které bych si předtím netroufla ani pomyslet. Vždyť to znamená víc práce. Kdy budu stíhat domácnost? Ale stíhám. Nemusím vařit kbelA teď si užívám, jak mi syn s rozzářenýma očima vypráví, co všechno dnes morčátka dělala.