V dobách komunistického Československa jsem se oženil s dívkou, která měla tři děti. Nebylo jim kdo pomoct, byli úplně sami.
„Andreji, ty se vážně chceš oženit s prodavačkou, která má tři děti? Úplně jsi ztratil hlavu?“ poklepal mi s úšklebkem na rameno Vítek, můj spolubydlící z koleje.
„Co je na tom špatného?“ neodtrhl jsem oči od budíku, v němž jsem šroubovákem opravoval zaseklý mechanismus, jen koutkem oka na něj pohlédl.
V těch letech – osmdesátých – žilo naše okresní město poklidně, bez shonu. A pro mě, třicetiletého samotáře, se život točil jen mezi fabrikou a postelí na koleji. Po škole jsem tu prostě zůstal: práce, občas šachy, televize a výjimečné setkání s kamarády.
Někdy jsem pohlédl z okna, viděl děti na hřišti, a přepadl mě stesk – vzpomněl jsem si, jak jsem snil o rodině. Ale rychle jsem ty myšlenky zahnal – jaká rodina ve čtyřech stěnách koleje?
Všechno se změnilo jediného deštivého večera v říjnu. Zastavil jsem se v obchodě pro chleba. Kolikrát už jsem tam byl – pokaždé stejné. Ale tentokrát za pultem stála ona – Alena. Dřív jsem si jí nevšiml, ale teď můj pohled uvízl. Unavené, ale laskavé oči, v jejichž hloubce dřímala světlá jiskra.
„Veka nebo celozrnný?“ zeptala se s nepatrným úsměvem.
„Veku…“ vykoktal jsem jako ustrašený školák.
„Čerstvé, právě z pekárny,“ obratně zabalila a podala mi ho.
Když se naše ruce dotkly, něco mezi námi přeskočilo. Šmátral jsem v kapsách po drobných a zároveň ji pokradmu studoval. Prostá, v bílém plášti, kolem třicítky. Unavená, ale s něčím světlým uvnitř.
O pár dní později jsem ji spatřil na autobusové zastávce. Alena vláčela tašky a kolem ní pobíhali tři děti. Nejstarší – kluk kolem třinácti – vážně svíral těžký pytel, holčička vedla za ruku nejmenšího.
„Pomůžu vám,“ nabídl jsem se a popadl tašku.
„Nemusíte, děkuju…“ začala, ale já už nakládal věci do autobusu.
„Mami, kdo to je?“ zeptal se bez obalu nejmladší.
„Tiše, Honzíku,“ okřikla ho sestra.
Cestou jsem se dozvěděl, že bydlí nedaleko fabriky, v starém paneláku. Nejstaršímu říkali Jirka, dceři Anička a nejmladšímu Honzík. Alenin manžel zemřel před lety a od té doby se o vše starala sama.
„Žijeme si, nestěžujeme si,“ řekla s unaveným úsměvem.
Tu noc jsem nemohl usnout. V hlavě se mi míhaly její oči, Honzíkův hlas a uvnitř se probouzelo dávno zapomenuté tušení – jako by na mě někde čekalo něco důležitého.
Od té doby jsem začal do obchodu chodit častěji. Kupoval mléko, perníčky nebo jen tak nakukoval. Kolegové v práci si začali utahovat.
„Andreji, co je to s tebou? Třikrát denně do obchodu – to musí být láska,“ šklebil se Šimon, můj nadřízený.
„Jen mi chutnají čerstvé věci,“ ohradil jsem se, rudnouc.
„Nebo prodavačka?“ mrkl na mě.
Jednoho večera jsem se odhodlal a čekal na Alenu po směně.
„Dovolte, donesu vám tašky,“ řekl jsem, snaže se znít klidně.
„To není nutné… je mi to trapné…“
„Spaní na stropě by bylo trapnější,“ zažertoval jsem a popadl nákup.
Cestou mi vyprávěla o dětech. Jirka si přivydělává po škole, Anička je premiantka a Honzík se nedávno naučil zavazovat tkaničky.
„Jste moc laskavý. Ale nemusíte nás litovat,“ řekla najednou.
„Nelituju. Chci být s vámi.“
Později jsem přišel k nim – opravit kapající kohoutek. Honzík se točil kolem, zvědavě si prohlížel nářadí.
„A umíš opravit i letadlo?“
„Přines ho, uvidíme,“ usmál jsem se.
Anička poprosila o pomoc s matematikou. Sedli jsme si a počítali. U čaje jsme si povídali o životě. Jen Jirka byl odtažitý, držel se stranou. Pak jsem zaslechl rozhovor:
„Mami, ty ho chceš? Co když odejde?“
„On je jiný.“
„Všichni jsou stejní!“
Stál jsem v chodbě a svíral pěsti. Chtěl jsem odejít. Ale vzpomněl jsem si, jak Anička zářila nad jedničkou, jak se Honzík smál, když jsme spravovali jeho letadlo, a pochopil – ne, nemůžu odejít.
Klevety v práci se šířily, ale mně už bylo jedno. Věděl jsem, proč žiju…
„Poslyš, Andreji,“ říkal kamarád Vítek, „zamysli se nad tím. Proč si komplikovat život? Najdi si normální holku, bez dětí.“
„Ty se snad zbláznil! Ženit se s prodavačkou a třemi dětmi?!“ kroutil hlavou Vítek z vedlejšího pokoje.
„Dej pokoj,“ zamumlal jsem, soustředěný na budík.
„Ale tři děti, to je…“
„Drž hubu, Vítku.“
Jednoho večera jsem pomáhal Honzíkovi s vystřihovánkami do školy. Chlapec pilně stříhal výkresy, vyplazený jazyk svědčil o soustředění.
„Strejdo Andreji, ty k nám přijdeš napořád?“ zeptal se najednou.
„Jak to myslíš?“ zarazil jsem se.
„No… bydlet s námi. Jako táta.“
Ztuhl jsem s nůžkami v ruce. Vrzly dveře – Alena stála v průchodu a tiskla ruku k ústům. Otočila se a vyběhla do kuchyně.
Plakala, schoulená nad dřezem.
„Aleno, co se děje?“ položil jsem jí opatrně ruku na rameno.
„Promiň… Honzík je ještě malý. Nerozumí, co říká…“
„A co když neřekl nic špatného?“ otočil jsem ji k sobě.
Zvedla oči, plné slz.
„Myslíš to vážně?“
„Naprosto.“
Vtom do kuchyně vtrhl Jirka:
„Mami, co se stalo? On ti ublížil?“ zíral na mě zpříma.
„Ne, Jirko, vše je v pořádku,“ usmála se Alena skrz slzy.
„Lžeš! Proč je tady? Ať jde pryč!“A pak Jirka tiše položil ruku na moje rameno a řekl: „Tak dobře, táto.“