Snívala jsem o tom, že jsem půjčila své auto matce, ale můj bratr ho rozbil, a teď se na mě matka zlobí, že jsem na ni křičela.
Chtěla jsem jen udělat dobrou věc. Před odjezdem na služební cestu jsem matce nechala klíče od svého auta. Proč by se měla tahat s taškami z obchodu, když v garáži stojí spolehlivé, perfektně servisované auto? Ale to, čeho jsem se nejvíc bála, se stalo. Dala klíče mému mladšímu bratrovi. A on… auto zničil. Ne úplně, ale oprava mě vyjde na takovou částku, že mi vstávají vlasy hrůzou. A pojištění nepokryje ani polovinu.
Jsem logistička, často jezdím po regionech. Někdy i do zahraničí. Na krátsí vzdálenosti raději jedu vlastním autem – je to rychlejší, pohodlnější a hlavně spolehlivější. Vždycky jsem jezdila opatrně. Za jedenáct let za volantem žádná neodpa bez mé viny. Ano, párkrát do mě narazili méně střízliví či pozorní řidiči. Ale celkově jsem byla vždy opatrná. Auta jsem neměnila často, ale pečlivě jsem se o ně starala. Všechna byla ojetá, šetřila jsem. A před rokem jsem si řekla: dost. Zasloužím si nové auto. Ne cizí, ne přelakované po nehodě, ne s najetými kilometry – své vlastní.
Vzala jsem si půjčku, vložila všechny úspory a koupila si novou Škodu. Vůně čalounění, perfektní brzdy, panoramatická střecha. Snila jsem o něm. Ale nestihla jsem si ho pořádně užít – služební cesty se zvětšily a auto stálo ladem. Matka, která má také řidičák, začala žadonit: „Můžu občas jet? Do obchodu, k doktorovi?“ Nevadilo mi to. Jezdí opatrně, navíc je to rodina.
Stanovila jsem jedinou podmínku: žádné klíče bratrovi. Můj mladší bratr je ztělesněním noční můry každého řidiče. Závodník. Miluje předjíždění, prudké rozjezdy, nedodržování odstupu. Už mu sebrali řidičák. Jeho poslední dvě auta skončila ve šrotu. Miluji ho, ale svěřit mu auto je jako nechat dítě hrát si s granátem. Matka přikývla, zapřísahala se: „Ne, ne, ani se k němu nepřiblíží.“
Pár měsíců uběhlo. Vracím se domů – a zjistím: auto je rozbité. Bratr si ho vzal bez dovolení. Vlastně ne – s dovolením matky. Dala mu klíče. Byla jsem vzteky bez sebe. Zaprvé, věděla, jak to vidím. Zadruhé, auto rozbil, protože se ani neobtěžoval přezout na zimní pneumatiky. Odjížděla jsem, nestihla jsem to – prosila jsem matku. Zapomněla. A bratr si ani nepřipustil – nastartoval a jel. Na namrzlé silnici, v zatáčce, ztratil kontrolu. Narazil do sloubu.
Když jsem viděla promáčklý blatník, rozbité světlo a zkroucenou kapotu, sevřelo se mi u srdce. Nové auto. Půjčka ještě nesplacená. Ani měsíc jsem si ho nestačila užít, a teď stojí před domem – ani živé, ani mrtvé.
Vybuchla jsem. Křičela jsem. Ano, hlasitě, ano, drsně, ale neměla jsem na to právo? Prosila jsem. Žadonila. Varovala. A výsledek?
„Je to jen auto,“ odsekla matka, aniž by se mi podívala do očí. „Nerozčiluj se tak. Spraví se. Hlavně že nikomu nic není. A jestli na mě ještě jednou zvýšíš hlas, nebudu s tebou mluvit.“
Bratr – v nejlepší tradici. Bouchá se do prsou, slibuje, že zaplatí opravu. Ale z čeho? Má směšný plat, dluhy jako na půl života dopředu. A matka ode mě čeká omluvu. Je na mě naštvaná. Ne on, kdo narazil do sloupu, ne ona, kdo porušil slib. Já se mám omlouvat.
A já chodím pěšky. A přemýšlím: je v mojí rodině někdo, kdo dokáže přiznat chybu? Je snad moje vina, že jsem bez auta, na které jsem léta makala?