Bylo mu teprve šestnáct, když ji přivedl domů… Holku, která už byla dávno a nepřehlédnutelně těhotná, o rok starší než on.
Alžběta chodila na stejnou střední školu jako on, ale byla o ročník výš. Několik dní Jakub pozoroval neznámou dívku, jak se krčí v koutě a potichu pláče. Nepřehlédl ani nápadné zakulacené bříško, stejné oblečení, které nosila dva týdny, a prázdný, beznadějný pohled.
Jak se ukázalo, její příběh znal skoro každý… Vnuk známého muže z jejich města s ní chodil, ale pak prostě zmizel – odjel prý za prací do sousedního kraje. Jeho rodiče o ní nechtěli ani slyšet. Řekli jí to přímo do očí.
A její vlastní rodina, jako by žila ve středověku, ze strachu z „ostudy“ ji vyhodila z domu a odjela někam na chatu. Někdo Alžbětu litoval, někdo se za jejími zády posmíval.
„Může si za to sama. Měla přemýšlet hlavou!“
Jakub to nemohl jen tak pozorovat. Váhal, ale pak k ní přistoupil.
„Lehké to nebude, přestaň brečet. Nabízím ti, že půjdeš ke mně, vezmeme se. Ale rovnou varuju – neumím lhát a nebude to žádný cukrkandl. Nikdy tě ani to dítě neopustím. Prostě budu tady a slibuju, že to zvládneme.“
Alžběta si utřela slzy a podívala se na něj. Co říct… Úplně obyčejný kluk, žádná paráda. A ona přece snila o úplně jiném ženichovi! Jenže teď neměla na výběr, a tak šla s ním.
Rodiče byli v šoku. Maminka ho prosila, ať si to rozmyslí, ale on zůstal neoblomný:
„Mami, nech toho, bude to v pohodě. Mám dvě stipendia, běžné i sociální. Přivydělávám si, nějak to zvládneme.“
„Ale vždyť jsi chtěl jít na vysokou!“
„No a? Jsme normální lidi. Táta celý život dřel v továrně, ty v obchodě. I bez vysoké se dá žít. Mami, vždyť to není konec světa!“
Alžběta se usadila v Jakubově pokoji. Dal jí svou postel, sám se přesunul na rozkládací gauč, který nebyl zrovna pohodlný. Prvních pár dní byla potichu. Chodila s ním do školy a domů, držela se v jeho stínu. A pak to z ní najednou vyrazilo.
„Už mě to sere! Proč se na mě tvoji rodiče dívají skrz prsty? Nemám se jim líbit? A proč se mnou netrávíš čas? Pořád jen sedíš nad učebnicemi nebo mizíš!“
Jakub se překvapeně zarazil.
„Nemyslíš, že je to normální? Jo, rodičům se nelíbíš, ale přijali tě. Tvoji vlastní tě vyhodili, a rodiče tý holomka? Kde jsou? Sedím nad učebnicemi, protože nechci vyletět hned v prváku. A stipendium se taky hodí. Mizím? No, přece si vydělávám! A na ubrečený seriály s tebou čas nemám.“
Alžběta se rozplakala.
„Proč se mnou takhle mluvíš?“
„Jak? Varoval jsem tě, že lhát neumím. Mimochodem, kdy půjdeme na úřad?“
„Nemůžu jít v tomhle! Kupte mi hezké šaty, s vysokým pasem, aby nebylo vidět břicho.“
„To myslíš vážně? Přineseme potvrzení, že jsi těhotná, a šaty? Musím šetřit na kočárek a postýlku!“
Matka začala polykat sedativa, ale postupně se smířila. Čím dál častěji se její pohled zastavoval na dětských věcech. Vlastně… nic tak strašného se neděje.
Ať žijí, vezmou se, oni s otcem jim pomůžou. Jen ta holka je nějaká nevděčná, furt nespokojená – s Jakubem, s nimi, s malým bytem. No dobře, až porodí, třeba se změní.
Ale Alžběta se měnit nechtěla. A když se Jakub vrátil z mytí aut špinavý a zpocený, s oškubanou kočkou v náručí, zčervenala vzteky a vyjela na něj:
„Seš úplně pitomej? Co s tou sběřou tady? Vyhoď ji! Hned!“
Jakub jen zavrtěl hlavou.
„Ne, má brzy koťata. Zůstane tady, takže můžeš přestat řvát. Radši mi ohřej večeři.“
„Tak já ti ukážu!“ vřískla. „Vyber si! Buď ona, nebo já!“
„Proč?“ zvedl obočí. „Jsem doma a nemusím si vybírat. Teď je to moje kočka, a pokud ti to vadí, můžeš jít. Ani máma mi takovou volbu nedávala. Možná bys přestala koukat skrz prsty na všechny.“
Alžběta řvala, hysterčila, žárlila na tu vychrtlou kočku. Kde v ní Jakub vůbec viděl břicho? Ale břicho se opravdu zakulacovalo – kočka čekala koťata.
Jakub byl unavený, ale když se v něm objevila pochybnost, okamžitě je zaplašil. Vydrží. Až Alžběta porodí, zklidní se. A dřív jim kočka přinese radost. Koťata přece rozveselí každého.
Jenže vše dopadlo jinak… Dědeček, vážený muž ve městě, se vrátil z pracovní cesty a všechno zjistil. Našel vnuka, seřval ho a pohrozil, že ho odřízne od peněz, pokud jeho pravnouče bude vyrůstat v cizí rodině. A o peníze ten „kluk“ přijít nechtěl!
Alžběta s ním odešla ze školy hned, na Jakuba ani nevzpomněla. Dokumenty měla u sebe (šla po vyučování k doktorovi). Na věci mávla rukou – koupí jí nové! A do té nuzné školy už nikdy!
Jakub byl zdrcený. Jak to? Ani rozloučení, ani vzkaz, nic. Vyhodil její věci a dlouho seděl v tmě, drže svou kočku, která všechno chápala. Tiskla se k němu, chápavě vrněla. Byla tu pro něj.
Porod kočky zvládl sám, bez pomoci nervózní matky a zmateného otce. Seděl vedle ní, uklidňoval ji, hlídal, jestli je vše v pořádku, a měl nachystaný telefon na veterináře.
Vše dopadlo dobře – kočka porodila čtyři koťata. Jakub vyměnil deku, dal jí vodu a jídlo. Zkontroloval, jestli je všechno v pořádku, a unavený ulehl. V tom shonu ani nevzpomněl, že ten den taky kdysi přišel na svět.
Bylo mu už sedmnáct…