Hořký svátek: drama Aleny
Alena seděla u kuchyňského stolu a po sté přepočítávala peníze. Peněženka byla skoro prázdná a do výplaty zbýval ještě týden.
„To tedy moc není,“ povzdechla si. „Ale co naděláš? Taková už je moje výplata…“
Potřebovala zaplatit nájem, nakoupit jídlo, ale za co? Procházela se po obchodě v centru městečka Kamenice a krčila se nad cenovkami, které jako by rostly před očima. Nakonec si mohla dovolit jen mléko, rohlíky a balíček špaget. Máslo bylo nad její síly, ale ztužený tuk se ještě vešel do rozpočtu. Káva, čaj, cukroví k čaji, její oblíbený sýr – to všechno zůstalo na pultech.
Aleně nezbylo nic jiného než zajít k bývalé tchyni pro zeleninu. A tam ji čekalo nevyhnutelné:
„Já ti to říkala!“ zase jednou pronesla Marie.
Tchyně byla přísná, ale moudrá žena. Bylo jí sedmdesát šest a vždycky měla pravdu. Kdyby ji Alena poslouchala před lety, možná by teď neprobírala peněženku se slzami v očích. Možná by žila jako normální lidé. Nebo dokonce lépe! Ale co se stalo, to už nezmění.
Před dvěma lety ji manžel, Pavel, opustil. A jak opustil – přímo na její narozeniny! Alena celý den vařila, prostřela nádherný stůl. Pavel usedl, s chutí se najedl a pak najednou vypustil:
„Tak, Aleno. Končíme. Odcházím od tebe.“
Ztuhla a nevěřila vlastním uším. On pokračoval, aniž by skrýval podráždění:
„Kolik ti dneska bylo? Jednačtyřicet, že jo? A mně čtyřicet pět. V tomhle věku bychom už měli mít vnoučata! A kde jsou? Žádná nejsou. Protože my nemáme děti. Ty jsi se neobtěžovala je porodit!“
„Co to meleš?“ Alena sevřela hrdlo. „O čem to mluvíš? Chudáčku, unavil ses, že? Jaké děti? Ani kočku neumíš nakrmit, celý den chodí hladová! Já se po bytě plížím po špičkách, a ty řveš, že dělám rámus! Jaké děti chceš? Třeba jsem je schválně nechtěla mít s tebou!“
Kde se v ní vzala ta odvaha? A proč? Pavel, jako by na tohle čekal, vyskočil, odstrčil židli a hodil na rozloučenou:
„Budu bydlet jinde. Dávám ti čas na shánění bydlení. Byt je přece můj!“
Dveře zabouchly a uvnitř zavládla hrobové ticho. Alena seděla a nevěděla, co dělat, zatímco v hrudi rostla prázdnota.
Později jí vyprávěli, že se Pavel „trochu oženil“ s mladičkou prodavačkou z obuvnictví, kam si jednou zašel pro boty. Vyprávěli to s gustem, s chutí popisovali, jak jí bývalý nosil květiny. A ty květiny byly z jejich zahrádky – lilie, které Alena roky pěstovala: jemně růžové, citrónově žluté, tygrované, ohnivě rudé. Vytrhal je i s kořeny, polámal stonky, bez lítosti.
Aleně té holky bylo líto. Myslí si, že chytila štěstí za pačesy? No, no. Pavel šetřil na kytici, bude šetřit i na šatech, na botách. I když, když se podívala na jeho novou vyvolenou – statnou, silnou, sebevědomou – bylo jasné, že litovat ji nemá cenu. Pavel si vybral někoho, kdo mu „dá celý dětský domov“. Tak ať to zkusí.
Věděla tchyně o synově románku? Před Alenou Pavla peskovala, ale každá lžíce měla svou zášť:
„Co jsem ti říkala před dvaceti lety? Pořád se oblékáš, jako kdybys vyhrála v tombole! Kolik jsem ti dala slušných věcí? Kde jsou? Tak si teď choď sama!“
Alena si ty „krámy“ pamatovala – obrovské trenýrky ke kolenům, s fleecovou podšívkou, v děsných květinách. Pavel by utekl ještě dřív, kdyby ji v tom viděl.
Začal dělení majetku. Pavel tvrdil: „Všechno je moje!“ Ale soud rozdělil všechno napůl. Aleně připadla chata, Pavlovi byt. Pak se vložila Marie, která už roky žila na chatě a pronajímala si svůj byt za pořádné peníze:
„Tak, milé děti, a mě se vůbec neptáte? Alena sem začne jezdit, vodit si sem chlapa, a kam já?“
„Domů, mami,“ odsekl Pavel.
„Ale ty chytráku! A ta tvoje holka jak bude každý den jezdit do práce? A ty se budeš s tou prodavačkou vyvalovat v bytě?“
Nakonec se dohodli: Marie zůstala na chatě, svůj byt přenechala synovi a Alena si ponechala jejich společné bydlení. Ale sotva si oddechla, přišla další rána: soud nerozdělil jen majetek, ale i dluhy. Teď Alena splácela polovinu Pavlova úvěru. Za „hezký život“ se platilo.
Proto teď čekala na autobusovou zastávku. Autobusy v Kamenici jezdily málokdy, jednou týdně. Všichni měli auta, veřejnou dopravou jezdily jen babičky, které se znaly odjakživa. Klábosily, stěžovaly si na důchody, ceny, probíraly novinky. Alena mlčela a dívala se z okna. Jet si vyprosit zeleninu na vlastní zahradu bylo ponižující.
Každý záhon pečlivě okopávala, kypřila zem, radovala se z každého zeleného výhonku. Dům byl utopený v květinách, stromy měly bílé kmeny. Uvnitř bylo světlo, záclony s květinovým vzorem, postel pod pestrou dekou, stůl s elegantními židlemi a bílým ubrusem. Žádné harampádí – žádné rozpadlé gauče, děravá křesla ani hromady hadrů. Prostor, vzduch, krása.
Není divu, že se sem Marie před pěti lety nastěhovala. Chytrá baba – sobě by hůř neudělala. Rozvod je rozvod, ale brambory sázet musí někdo. Alena dřela do úmoru. Úrodu v bytě neschováš, ve sklepě je to lepší. Proto jezdila každý týden – aspoň nějaký příjem k jejímu směšnému platu.
Marie jí stála za zády, mentorovala ji, ale aspoň uvařila čaj, nakrmila ji, uložila ke spánku, aniž by na chvíli zmlkla:
„Já ti to říkala, Aleno! Nemůžeš být takováAlena se jen pousmála a pomyslela si, že život má přece jen smysl, když i taková stará liška jako Marie se o ni stará, jako by byla její vlastní dcerou.