Vojtěch a Adéla měli svatbu. Hosté se scházeli už od rána, krásné šaty, šampaňské, muzika. Všechno, jak se sluší a patří. Vojtěchova maminka, Alena Vávrová, přijela dva dny před obřadem – seznámit se s rodiči nevěsty a pomoct s přípravami.
„Mamko, vypadáš úplně nádherně,“ usmál se Vojta, když ji vítal u dveří. „Skoro jako bys byla zamilovaná,“ zažertoval.
A vtom si všiml, jak jí tváře zčervenaly a pohled ostře sklopila. Podivil se. Ale neřekl nic.
Druhý den, přímo na svatbu, přijel starý přítel Vojtěchova zesnulého otce – Jindřich Novák. S ním byl neznámý muž, asi pětačtyřicetiletý. Urostlý, upravený, v drahém obleku.
„Seznam se, Vojto, to je můj bratranec Karel,“ představil ho Jindřich. „Teď se mnou pracuje, na technice se vyzná jako Ryba ve vodě.“
Vojtěch mu potřásl rukou – a vtom zaznamenal zvláštní, prodloužený pohled své matky. Dívala se na Karla s výrazem, jako by na ten okamžik čekala celý život. V očích měla něžnost, kterou nelze přehlédnout. A v tu chvíli mu všechno došlo.
Mamka je zamilovaná. A právě do toho Karla.
Odstoupil stranou. Bylo mu nepříjemně. Jeho svatba – a matka si tu zařizuje románek? A ještě s mužem o dobrých deset let mladším?
„Mami,“ oslovil ji později. „Ty jsi ho pozvala, že?“
„Ano. Promiň, jestli je to nevhodné, ale chtěla jsem, aby tu byl.“
„Uvědomuješ si, jak to vypadá? Od tátovy smrti ještě neuběhl ani rok. A ty už…“
„Neprosím tě o svolení, Vojto. Jen chci být šťastná. Celé roky jsem mlčela. Tvůj otec… byl dobrý člověk, ale ne zrovna věrný. Trpěla jsem, abys měl tátu. A teď – dovol mi žít.“
Než stihl ty slova strávit, přistoupil k němu Jindřich.
„Nezlob se na ni. Dávno vím, jak těžké to měla. Kvůli tobě mlčela. A teď má šanci. A věř mi, Karel je parádní chlap. Respektuje ji.“
Vojta mlčel. Bylo mu hořko. Ale bylo mu už devětadvacet. A sám si vybral, s kým chce jít životem. Proč by to měl zakazovat vlastní matce?
Karel k němu později přišel sám.
„Chápu, že jsi zmatený. Ale tvou maminku miluji. Upřímně. Nejde o věk. Nečekám dědictví, nepráším si na majetek. Vždycky jsem si vydělal vlastníma rukama. Ale s ní – je mi opravdu dobře.“
Vojta se na něj podíval. Vážný pohled, otevřená tvář, klidný hlas. Muž, ne kluk.
„Dobrá. Jen jí neubližuj. To bych ti neodpustil,“ tiše pronesl a stiskl mu ruku.
Svatba byla skvělá. Hosté se bavili dlouho do noci. Alena Vávrová zářila štěstím. Tančila, smála se, jako by se znovu narodila. Za dva měsíce jí Karel požádal o ruku a Vojtěch se už nedivil.
Dokonce řekl:
„Když bude mamka šťastná, znamená to, že jsem udělal správnou věc, když jsem tě tenkrát nevyhodil.“
A všechno dobře dopadlo. Vojtěchovi a Adéle se narodil syn a babička s „novým dědou“ ho přijali jako vlastního.