Věra Černá stála před oprýskanými dveřmi činžovního domu a v třesoucích rukou svírala obálku. Devítipatrový panelák v kladenském sídlišti vypadal cize, jako by patřil do úplně jiného světa. Přesto tam nahoře, ve čtvrtém patře, žil její syn. Před třiceti lety ho opustila – malého chlapce s neposlušnou ofinkou. Teď mu bylo pětatřicet…
„Hloupost,“ šeptala si, zatímco zírala na šedivá okna. „Naprostá marná hloupost…“
Na lavičce u vchodu seděly staré paní a probíraly poslední drby. Jedna z nich na ni zavolala:
„Koho hledáte, milá?“
„Po Antonínovi… Antonínu Novákovi,“ hlas se jí zachvěl, když vyslovila synovo jméno, jež znělo jako ozvěna z minulosti.
„Po Toníkovi?“ ožila babička. „To je hodný chlapec, vždy pozdraví. Vy jste mu kdo?“
Věra mlčela a rychle vešla dovnitř. Kdo mu vlastně byla? Matka, která ho třicet let neviděla? Cizí žena se stejným příjmením? Ve výtahu vytáhla zrcátko. Šediny ve vlasech, vrásky kolem očí – v šestapadesáti letech se čas nedá schovat pod vrstvou make-upu. Vzpomněl by si ještě na její tvář? Nebo v jeho paměti zůstal jen nejasný stín?
Čtvrté patro. Byt nalevo. Určitě je ženatý. V jeho věku to ani jinak nešlo… Věra zvedla ruku k domovnímu zvonku, ale prsty se jí zradně roztřásly. Stála tak minutu, dvě, pět. A pak, nerozhodná, sešla dolů a hodila obálku do schránky.
„Antoníne. Vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale dej mi šanci vše vysvětlit. Máma. Zavolej mi, tady je moje číslo…“
Máma. Jak zvláštně to slovo zní, když ho třicet let nevyslovíte. Věra se vrátila k autu a seděla tam až do večera, pozorovala vchod. Pak uviděla vysokého muže s aktovkou – úplná kopie jeho otce. Byl to on. A vedle něho mladá žena s nákupní taškou – nejspíš manželka. O něčem si povídali, smáli se. Normální rodina, obyčejný večer. Přečetl si její dopis? Zavolá?
Telefon zazvonil, když se už chystala odjet. Volal Viktor, její bývalý manžel.
„Proč jsi přijela?“ jeho hlas, tak dobře známý, zněl unaveně a chladně.
„Viktore…“
„Nezačínej. Jen mi řekni – proč?“
„Chci vidět syna,“ hlas se jí zlomil.
Zachrčel, a v tom zvuku bylo tolik bolesti a pohrdání.
„Syna? Třicet let ses neozvala, a teď najednou máš potřebu?“
„Ty to nechápeš…“
„Ne, to ty nechápeš,“ jeho hlas zeslábl, ale zpevnil se. „Kde jsi byla, když stonal? Když se mu ve škole posmívali? Když se hlásil na vysokou? Kde jsi byla celé ty roky?“
Věra mlčela. Co na to říct?
„Zavolal mi. Řekl, že tvůj lístek vyhodil,“ dodal Viktor. „Odjeď, Věro. Máš zpoždění. Třicet let zpoždění.“
Pípání v telefonu ji bodalo do srdce. Věra seděla a zírala na temná okna. Vzpomněla si na malého Toníka, který ji v noci volal. Jak vstávala, houpala ho a zpívala ukolébavku… Proč tehdy odjela? Proč nebojovala?
Druhý den se vrátila. Počkala, až Viktor odjede do práce, a následovala ho. Zaparkovala u jeho kanceláře, vešla za ním. Nezměnil se – stejně vzpřímený, stejně bystrý pohled. Jen spánky už úplně šedivé.
„Říkal jsem, ať odjedeš,“ prohodil, když ji spatřil.
„Viktore, prosím. Jen s ním chci promluvit. Vysvětlit…“
„Co vysvětlit?“ ušklíbl se, jako by ho něco bolelo. „Že jsi odešla za jiným mužem? Že sis budovala nový život? Že jsi na nás zapomněla?“
„Nezapomněla!“ slzy jí proudily po tvářích. „Každý den jsem na něj myslela!“
„Myslela?“ hořce se pousmál. „Já ho vychovála. Sám. Nespal, když marodil. Vodil ho do školy. Učil ho, jak být mužem. A ty – myslela.“
Věra sklonila hlavu. V recepci bylo ticho, jen tikaly nástěnné hodiny.
„Víš, na co se v dětství ptal?“ Viktorův hlas téměř ztišil. „Tati, proč mě maminka nemá ráda? Co jsem mu na to odpovídal?“
„Milovala jsem ho! Miluju!“ Věra se dusila pláčem.
„Ne, Věro. Ty jsi milovala sebe. Svou svobodu. Své sny. Jeho – ne.“
Vyšla z kanceláře, sotva se držela na nohou. V autě se jí ruce třásly tak, že nemohla nastartovat. Před očima viděla malého Toníka, jak se ptá, proč ho maminka nemá ráda. Jak to mohla udělat? Jak?
Večer znovu přijela k jeho domu. Uviděla na dvoře Antonínovu ženu – poznala ji od včerejška.
„Promiňte!“ vykřikla Věra, hlas se jí zlomil. „Můžu vás na chvilku?“
Žena se otočila, ostražitý pohled.
„Kdo jste?“
„Já…“ Věra zaváhala, slova ji pálila v krku. „Jsem Toníkova matka.“
„Aha, ta slavná matka,“ v hlase ženy jménem Alena zazněla hořkost.
„Prosím, potřebuju s ním mluvit.“
„Proč?“ Alena zavrtěla hlavou. „Aby mu znovu ublížila?“
„Ne, já…“
„Víte,“ upravila si tašku na rameni, „on o vás nikdy nemluví. Vůbec. Pro něj tohle téma neexistuje. A já bych na vašem místě…“
„Alenko! Kde se zase zasekáváš?“ ozval se hlas.
Obě sebou trhly. U vchodu stál Antonín – vysoký, široký v ramenou, tak podobný mladému Viktorovi. Díval se na ně se zamračeným výrazem.
„Tondo!“ Věra k němu udělala krok, srdce jí bušilo v hrdle. „Tondo, to jsem já…“
Díval se na ni chladně, jako na cizí.
„Vím, kdo jste,“ řekl klidně. „A nemám zájem mluvit.“
„Synku…“
„Neříkejte mi tak,“ hlas mu ztvrdl. „Vy jste mě opPřed zavřenými dveřmi zůstala stát sama, s vědomím, že některé věci už napravit nelze.