Telefon z minulosti: návrat otce
Igor zavřel dvířka lednice a utřel si ruce do hadru.
“Tak, teď by to mělo fungovat. Mělo by mrazit, ale raději to zkontrolujeme,” řekl majitelce bytu. “Máte nějakou plastovou misku? Nalijeme do ní vodu a dáme do mrazáku. Večer zavolám – pokud voda zamrzne, je vše v pořádku.”
Vtom mu znovu zacinkal telefon. Nový klient, pomyslel si Igor a zvedl sluchátko.
“Ano, tady opravy domácích spotřebičů. Co se porouchalo? Ano, jsem Igor Kovařík, pokud vám na tom záleží. Prosím?” Jeho hlas se zachvěl. “Otec?” Málem upustil telefon.
Hlas se představil – Viktor Kovařík. Igorovi došlo – je to jeho otec, kterého neviděl ani neslyšel přes dvacet let. Srdce mu bušilo jako o závod a v mysli mu vířily roztříštěné vzpomínky.
“A co… chcete?” zajíkl se Igor, nevěda, jak oslovit tohoto muže. “Setkat se a promluvit si? No jistě, jenom že uplynulo dvacet let. Promiňte, právě jsem u zákazníka, zavolám později,” přerušil hovor a tiše, s hořkým úsměvem si povzdechl: “No to je tedy…”
Po tolika letech se vynoří! Určitě něco potřebuje. Co jiného? Syn vyrostl, otec zestárl – teď chce pomoct. Kolik mu je? Přes padesát, určitě. Chce peníze, jasně! Igor si odfrkl a vrátil se k práci.
“Tak jsme se dohodli?” otočil se k paní domácí. “Večer zavolám, zkontrolujete tu misku. Pokud voda zmrzne, mrazák funguje.”
Žena poděkovala a Igor vyrazil k dalšímu zákazníkovi. Stará paní si stěžovala na protékající pračku. Byla upovídaná, hned ho vtáhla do kuchyně na čaj s vanilkovými rohlíčky. Závada byla banální – gumové těsnění u dvířek povolilo. Igor ho připevnil a voda přestala téct. Předchozí opravář chtěl nehorázné peníze, ale on si řekl jen o symbolický obnos – okrádat důchodce, to by mu svědomí nedovolilo. Babička byla dojatá, tvrdila, že tak hodného člověka už dlouho nepotkala. Igor se uculil, dopíjel čaj a slíbil, že kdyby něco, ať zavolá.
Ale myšlenkami byl u toho telefonátu. Vybavovaly se mu matné obrazy. Když se rodiče rozvedli, bylo mu pět. Otec tehdy pil, přišel o práci. Matka brečela, ale věřila jeho slibům. Jednoho dne, když byla v práci, si pro něj otec přišel do školky. Cestou se zastavili v parku, otec vytáhl láhev piva a začal svému malému synovi stěžovat: žena ho nerespektuje, on se snaží, ale život je těžký. Pak se opil, rozvalil se na lavičce a usnul. Igorovi bylo trapně. Snažil se otce probrat, ale ten jen mávl rukou. Lidé se ohlíželi a chlapec, přesvědčený, že na něj otec kašle, se vydal domů sám. Bloudil ulicemi, až ho našla sousedka.
Matka tehdy nekřičela. Jen tiše řekla otci:
“Odejdi. Nechal jsi syna samotného. Jaký jsi otec?”
Otec odjel do jiného města. Občas poslal peníze, hračky. Matka se usmívala:
“Jsme bez něj šťastní, viď, Igorku?”
Když mu bylo deset, matka mu představila strýce Jaroslava.
“Synku, strýc Jaroslav by se mnou chtěl být. Bude se o nás starat. Půjdeme si vybrat nové kolo?”
Nevlastní otec nebyl špatný člověk. Miloval Igorovu matku, ale nikdy jím nebyl. Část její lásky teď patřila jemu a Igor se cítil být navíc.
Večer Igor neochotně vzal telefon, našel číslo otce a vytočil ho. Ten se ozval hned.
“Igore, potřebuji s tebou mluvit. Zítra v sedm večer u kašny na našem starém náměstí. Můžeš?”
“Dobře, přijdu,” zavrčel Igor.
Matka kdysi říkala, že Jaroslav ho chce adoptovat, dát mu své jméno. Jsme přece rodina. Ale Igor odmítl. Chtěl zůstat Kovaříkem – byl to poslední střípek spojení s otcem. Matka chtěla minulost vymazat, ale on stále čekal. Na co? Sám nevěděl. Až pochopil, že čekat nemá na co.
Následující večer kráčel k náměstí s jasným rozhodnutím: pokud otec požádá o peníze, pomůže – ale tím to skončí. Otec posílal dárky, peníze – dluh splatí a konec. Matka má Jaroslava, jí je to jedno.
“Stydí se, proto posílá,” říkala, když balíčky otvírala.
U kašny spatřil postaršího muže. Ten vstal z lavičky a šel mu naproti. “Jen žádné sladkosti jako ‘konečně jsme se setkali, synku’,” pomyslel si Igor. A hlavně doufal, že otec není opilý.
“Dobrý večer, Igore,” podal mu muž ruku.
“Dobrý,” Igor mu ji stiskl. Jeho stisk byl pevný.
“Řeknu to rovnou,” začal otec. “Sliboval jsem tvé matce, že pomůžu, ale nebudu se plést do výchovy, dokud jsi byl dítě. Byla znechucená a ty ses mě bál. Odjel jsem do Brna. Zpočátku jsem nemohl sehnat práci, pil jsem z beznaděje. Pak jsem se po flámu ocitl v nemocnici. Sestřička, která mě ošetřovala, se stala mou ženou. Měla dceru, Markétu, vychovával jsem ji jako vlastní. Začal jsem opravovat auta, techniku, bral jsem každou zakázku. Postavil jsem tým. Ale ty jsi dospělý muž. Chtěl jsem s tebou mluvit. Jsi můj jediný krev. Chci tě požádat…”
Igor čekal. Teď to přijde – žádost o peníze. Přesně jak čekal. Ale otec nevypadal jako opilec – oblečený slušně, pohled sebejistý. Oči jako jeho, uši stejné. Dokonce i ruce strkal do kapes stejně. Mohl být pravým otcem.
“Igore, mám s kamarádem opravárenskou firmu,” pokračoval. “Vidím, že jsme ze stejného těsta. Přestěhoval jsem se zpět, přivezl rodinu. Chci tu rozšířit pobočku. Nabízím ti, abys byl mým společníkem a jednou i majitelem. Rozmysli si, synu. Vím, jsem ti cizí. Ale chci ti dát, co jsem nedokázal dřív. Být ti oporou.”
Igor se na okamžik odmlčel, pak tiše přikývl a poprvé za dlouhá léta pocítil, jak se mu ze srdce zvedá tíha, která tam ležela celé dětství.