Stíny minulosti: Cesta k novému štěstí
Tomáš vyšel z práce a málem uklouzl na zledovatělých schodech. Předešlý den padal mokrý sníh, v noci mrzlo a ráno ledový vítr řezal do tváře. Na silnicích hučela auta, řidiči troubili a spěchali domů. Dřív by ho dopravní zácpa rozčilovala, ale teď mu byla spíš úlevou – domů se mu vůbec nechtělo.
Něco se pokazilo v jeho vztahu s Lucií. Sedm let manželství, které začalo ještě na vysoké, jako by se rozplynulo v každodenní rutině. Láska, pokud vůbec kdy byla, vypařila se a zůstala jen zvyk. Tomáš se čím dál častěji ptal: Kde je ten pocit, který je kdysi spojoval? Byl vůbec skutečný?
Krize prochází každé manželství, ale oni s Lucií neměli děti, kvůli kterým by stálo za to bojovat. Jejich vztah byl od začátku klidný, bez vášní. Tomáš Lucii nezbožňoval, ale s ní mu bylo příjemně.
„Jsme spolu čtyři roky,“ řekla jednou na kolejích. „Co bude dál? Chci vědět, jestli v tvých plánech jsem.“
Její slova zněly jako náznak svatby. Tomáš na manželství nemyslel, ale odpověděl:
„Samozřejně, že jsi. Dostudujeme, najdeme práci, vezmeme se. Proč se ptáš?“
„Chci jistotu,“ zašeptala.
„Nemusíš se bát, bude všechno – bílé šaty, svatba, děti,“ objal ji Tomáš, věřil, že to tak dopadne.
Lucie téma znovu neotevřela až do promoce. Po škole se oba zaměstnali – ona trvala na tom, aby pracovali v jiných firmách. Viděli se míň. Před jejím výročím znovu zmínila svatbu:
„Máma se ptá, kdy se vezmeme.“
„Kam spěcháš?“ vyhnul se odpovědi.
„Ty mě nemiluješ?“ zavibroval v jejím hlase pláč. „Proč mi pak léta zahříváš židli?“
Tomáš si na ni zvykl. Proč hledat jinou? K narozeninám ji obdaroval prstenem a požádal ji o ruku. Lucie zářila, její matka si utírala slzy. Doma to oznámil rodičům:
„Beru si Lucii.“
Matka se zamračila:
„Proč tak brzo? Postavte se nejdřív na nohy. Nebo je tam nějaký důvod?“
Lucii neměla ráda – příliš panovačná, i když navenek působila skromně.
„Žádný důvod není,“ řekl Tomáš. „Milujeme se. Čtyři roky spolu – na co čekat?“
„To byl její nápad,“ povzdechla si matka. „Zamysli se, synu.“
Ale Tomáš už měl rozhodnuto.
Květnová svatba byla krásná. Lucie v bílých šatech vypadala jako ztělesnění jara. Děti? Odložili to – nejdřív chtěli koupit byt a auto. Tomášovi rodiče pomohli se splátkou hypotečního úvěru. Mladí si pořídili dvoupokojový byt, zařídili ho. Otec mu dal své staré auto a koupil si nové. Život byl dobrý.
Pak Lucie přišla s nápadem: Tomáš by měl začít podnikat. Narazila na spolužáka, který obchodoval s elektronikou a hledal společníka.
„Jsem stavař, mám rád svou práci,“ namítl. „Konkurence je obrovská, nemá to smysl.“
„Myslela jsem, že chceš pracovat sám na sebe,“ trvala na svém. „Elektronika se vždycky prodá. Konkurenci můžeme předběhnout.“
„Nechci,“ odsekl.
Lucie se urazila. Poprvé vážně pohádali, několik dní spolu nemluvili. Pak se sice usmířili, ale ona téma vrátila – tvrdila, že podnikání rychleji splatí hypotéku. Tomáš začal mít podezření, že matka měla pravdu: s manželstvím pospíchal. Miluje Lucii vůbec?
Naštěstí její spolužák zbankrotoval a téma bylo uzavřeno. Splatili půjčku, koupili si terénní auto pro Tomáše a malé pro Lucii. Přišel čas myslet na děti. Matka se znepokojovala:
„Proč ještě nemáte děti? Je něco špatně?“
„Všechno přijde,“ uklidňoval ji, nepřiznal, že Lucie nechce.
„Kamarádi už děti mají,“ řekl ženě. „Brzy nám bude třicet. Máme práci, byt, auta. Je čas.“
„Jaké děti?“ mávla rukou. „Nebudu kvůli mateřské rušit kariéru. Stát se jen ženou v domácnosti? Ty bys mě přestal milovat jako první.“
Lucie dostala povýšení, ponořila se do projektů. Děti zůstaly Tomášovým snem, ona si vybrala kariéru.
Ten večer, když se konečně prodral z kolony, vešel do bytu. Lucie seděla s telefonem.
„Proč tak dlouho?“ zavrčela.
„Zácpa,“ odpověděl stroze.
„Volala Jana, zve nás na Silvestra,“ řekla. „Proč mlčíš?“
„Už jsi souhlasila,“ pokrčil rameny.
„A tobě to vadí?“ odsekla podrážděně.
„Chtěl jsem zůstat doma. Pořád se od sebe vzdalujeme, Lůďo. Udělejme to romanticky, jen ve dvou, se svíčkami.“
„Vážně?“ odfrkla si. „Budeme sedět u televize, pak k tvým rodičům a k mé mámě. Nuda. Janě jsem slíbila.“
Zabředla do telefonu. Tomáš to zkusil ještě jednou:
„Řekneme, že se nám plány změnily.“
„Ne.“
Na Janině oslavě bylo hlučno. Tomáš si všiml muže, který Lucii nepřestával sledovat. Koketovala, hlasitě se smála, pak s ním šla tančit. Po tanci se stáhli do kouta a živě debatovali. Tomáš bez slova odešel.
Lucie se vrátila o tři hodiny později, rozzuřená:
„Ty jsi mě tam nechal!“
„Měla jsi program,“ odsekl. „Doprovodil tě ten tvůj gentleman?“
„Ano! A ty…“ zarazila se.
„Co já? On je úspěšný a já nula? Mám ti podat rozvod?“
„Dej mi ho!“ vykřikla.
Silvestra strávili v hádce. Rozvod byl nevyhnutelný. Lucie žádala byt, ale Tomáš odmítl – platil hypotéku, investoval do rekonstrukce. Soud rozdělil majetek. Dostala garsonku, část nábytku musela odevzdat Tomášovi.
Zprvu to bylo smutné, ale časem si zvykl na samotu. Naučil se vařit, prádlo háA rok nato už seděl s malou Adélkou na klíně a pozoroval, jak Alena připravuje večeři, a v tu chvíli věděl, že konečně našel to, co celý život hledal.