Rozvedla jsem se s manželem v květně. Odešel ode mě, práskl dveřmi a utíkal k té, která je „mladší a hezčí“. Ale to jsou už jen detaily.
Můj manžel byl obyčejný. Před svatbou – pozorný, něžný. Se vším, co k romantickým veršům patří. Pak ale skončila zkušební verze a licence měla omezené funkce.
Nic zločinného, samozřejmě. Ale byla tam jedna trnka. Začal počítat peníze. A všechno nějak nakřupo.
Ano, jeho plat byl v průměru o deset tisíc vyšší než můj (občas rostl jemu, občas mně, ale ne moc). A to znamenalo, že on je „živitel rodiny“, zatímco na mně ležela celá domácnost. Jenže jeho výpočty měly zvláštní logiku.
Když byly nákupy „pro domácnost“ – to on *na mě* utrácel.
„Pro domácnost“ bylo auto s měsíční splátkou 17 000 korun, na kterém mě jednou týdně vozil do Kauflandu.
„Pro domácnost“, tedy „pro mě“, byly deky, ručníky, hrnce, rekonstrukce koupelny.
„Pro mě“ bylo kupování dětského oblečení, hraček, platby za školku a pediatry.
„Pro mě“ byly účty za energie. Protože to řešila já. A když peníze utratila já, byly to „moje“ výdaje.
Všechno bylo „pro ženu“. Takže „na manžela“, jak se ukázalo, z rodinného rozpočtu šly jen drobné. A v očích mého muže a jeho rodiny jsem byla „černá díra“. Přinášela jsem méně peněz, ale skoro vše, co on vydělal, jsem prý rozházela. Rád měl na konci měsíce podráždit otázkou, kolik nám zbylo. A samozřejmě nic nezbylo.
V posledním roce manželství mě jsem si zamiloval větu: *„Musíme ti omezit výdaje. Nějak moc toho chceš.“* A omezoval.
Na začátku jsme se domluvili, že si každý nečekáme 10 000 pro sebe a zbytek dáme do společného. Pak ale rozhodl, že si vezme i rozdíl v našich platech. Tedy dvacet tisíc pro sebe. A mně zůstala pořád jen ta desítka.
Pak něco přepočítal a svůj příspěvek do domácnosti snížil o dalších 10 000. Klíčová věta zněla: *„Tvůj šampón stojí tři sta, a já si hlavu mydlím mýdlem.“*
Výsledek? V posledním roce manželství měsíční rozpočet na chod domácnosti, jídlo, splátku auta a potřeby dítěte byl 50 000. Dvacet dával on. Třicet já. Samozřejmě to nestačilo.
Přestala jsem si dávat stranou těch 10 000 a házela celý svůj plat – 40 000 – do rodiny. Na své potřeby jen drobné prémie a odměny. A pořád jsem poslouchala, jak mě živí. Jak mi ještě víc „seškovat“ výdaje. Protože být lakomá se nemá.
Předjímám otázku: *„Proč ses nerozvedla dřív?“*
Byla jsem hloupá. Poslouchala jsem jeho. Jeho matku. Svojí matku. Věřila jsem, že to tak opravdu je – on mě živí a já jen neumím hospodařit. Chodila jsem v obnošených hadrech. Šetřila každou korunu. Polykala Ibalgin a odkladala návštěvu zubařky, protože veřejná ordinace byla na rekonstrukci, a na soukromého jsem neměla.
Zato manžel měl měsíčně třicet tisíc na své rozmary. A vychloubal se, jak se svým osobním rozpočtem skvěle nakládá. Jednou si koupil mobil. Podruhé značkové boty. Potřetí do auta subwoofer za výsměšnou sumu.
A pak jsme se rozvedli. Velký „živitel“ uletěl od špinavé ženské ke krásce, která nespěchá do secondhandu, maluje si nos, cvičí ve fitku místo aby večer vymýšlela, jak nasytit rodinu z pár korun, a pletla dítěti ponožky ze starého svetru.
Samozřejmě, brečela jsem. Co si počnu s dítětem bez živitele? Začala jsem šetřit ještě víc. S hrůzou hleděla do budoucnosti.
A pak přišla výplata. Tedy, přišla jako vždy. Ale na účtu mi zůstaly peníze. Hromada peněz. Dřív jsem v době výplaty už byla v mínusu.
Pak přišla záloha. A bylo jich ještě víc.
Sedla jsem si. Utřela slzy a začala počítat.
Vzala jsem tužku, papír a psala do sloupců: *Příjmy* – *Výdaje*. Ano, z mých chamtivých rukou zmizel manželův plat – respektive zbytek, těch 20 000, které dával do domácnosti (sám si nechoval třicet). A taky skončily splátky za auto – 17 000.
Na jídlo jsem začala utráčet víc než o polovinu méně. Nikdo nekritizuje, že kuře není maso. Není třeba kupovat vepřové, hovězí, vývar z kostí. Nebo drahé salámy. Nikdo neodmítá levný sýr s tím, že „pracující muž si zaslouží pořádný krajíc.“ (Jo, jemu jsem kupovala dražší, nám levnější.)
Nekupuju pivo. Sladkosti se neztrácejí jako dřív. A nikdo neřekne: *„Ty tvoje buchty jsou k ničemu, chci pizzu.“*
VYLÉČILA JSEM SI ZUBY!!! Pane Bože. VYLÉČILA JSEM SI ZUBY!!!
Vyhodila jsem hadry, ve kterých jsem se styděla vyzvedávat syna ze školky, a koupila si nové – ne drahé, ale čisté. Poprvé za pět let jsem šla ke kadeřníkovi.
Po rozvodu začal konečně přispívat na dítě. Celé jeho bohatství – 7 200 – jde na školku a kroužek.
Před Vánocemi mi z milosti poslal navíc pět tisíc. S textem: *„Kup aspoň dítěti mandarinky a pořádný dárek, na sebe neutrácej, já tě znám.“*
„Na sebe.“ To mě rozesmálo. Opilá penězmi jsem od rozvodu synovi koupila všechno, po čem toužil. Nenáročný dalekohled. Stavebnice. Dětské chytré hodinky.
Z odměny jsem mu konečně opravila pokoj. Na Vánoce obrovskou klec se dvěma morčaty a vším vybavením.
Začátkem prosince jsem přijala povýšení, na které jsem si dřív netrouflala pomyslet. Víc práce? Kdy budA teď, když ležím na gauči, jím ananas a pozoruji syna, jak pečlivě krmí svá morčata, cítím, že i bez jeho peněz a s prázdnou peněženkou jsem bohatší než kdy předtím.