Cena jedné tajné úschovy: Jak Vítek málem přišel o manželku
Bára vyšla na dvůr pověsit vyprané prádlo. Den byl jako z pohádky, slunce hřálo až to hrálo a všechno schnulo jako o závod. Oblíkem koukla přes plot k sousedům. Tam, jako splašený zajíc, pobíhal po zahradě Vítek a cosi zuřivě hledal. Nakukoval pod verandu, šťoural se v kůlně, kontroloval pod lavičkou.
„Vítku, co jsi tam ztratil? Včerejšek snad?“ zavtipkovala Bára s úšklebkem.
Ale soused se ani neotočil, mávl rukou a zmizel v domě. Bára pokrčila rameny a chtěla jít zpět, ale nestihla ani překročit práh, když se dveře prudce otevřely a dovnitř vpadla uplakaná Jitka – Vítkova žena.
„Jituško, co se stalo?!“ vyděsila se Bára.
„Jak se mohl?!“ štkala sousedka. „Jak se mohl na něco takového vůbec napadnout?!“
Bára bezradně hladila kamarádku po zádech, ale nechápala. Vždyť ti dva žili jako v bavlnce – žádné hádky, výčitky, jen kvetoucí záhony a vůně koláčů linoucí se z okna.
Jitka s Vítkem bydleli v rodinném domku na okraji Kolína. Dům vypadal jako z katalogu: v létě záplava květin, v zimě pečlivě odhrnuté cestičky. Dcera už byla vdaná, syn Honza končil průmyslovku. Vítek pracoval jako inženýr, Jitka jako švadlena v místní továrně. Sousedé – Bára s Jendou – s nimi přátelili léta, slavili spolu svátky a pomáhali si.
Vítek měl jednu zvláštní vlastnost: miloval tajné úkryty. Peníze schovával v nejrůznějších místech: v kůlně, pod záhonem, dokonce i pod prknem v altánku. Ne že by je schovával před někým – prostě mu to dávalo pocit jistoty. Pak je ale zapomněl a začal šmejdit.
Jitka o tom věděla. Kdysi v mládí se hádali, ale pak to vzdala – nepředěláš ho. Nikdy mu peníze nevzala, ani když na ně náhodou narazila. Dvacet šest let manželství ji naučilo moudrosti.
To ráno Bára zase viděla Vítka, jak pobíhá po zahradě a hledá svou „rezervu“. Zasmála se:
„Už zase ztratil svou pokladničku, ten ňouma?“
Ale ani ne za půl hodiny jí do domu vtrhla Jitka, s očima rudýma a tváří mokrou od slz. Posadila sousedku ke stolu, nalila čaj, přinesla perníčky.
„Představ si,“ vykoktala Jitka, „obvinil mě, že jsem mu ukradla peníze! Řekl: ‚Ty jsi je našla, vzala a neříkáš mi to!‘ To je Vítek! Ten samý, co vždycky tvrdil: ‚Ty jsi pro mě svatá.‘ A teď jsem zlodějka?! Já přece nikdy ani nedotkla jeho úspor, i když jsem na ně narazila stokrát!“
Bára zůstala v šoku. Tohle od Vítka nečekala. Jitka – tichá, starostlivá, dobrosrdečná žena. Urazit ji bylo jako plivnout na svatý obrázek.
„Jituš, neber si to k srdci. Vzpomene si, najde svou ‚pokladničku‘ a bude tě prosit o odpuštění na kolenou.“
„Ale já nechci! Za týden jsem na dovolené – jedu k mámě na vesnici. A nevrátím se! Ať si žije sám – se svými penězi!“
Mezitím Vítek obcházel vesnici a hledal nejen peníze, ale hlavně manželku. Zaskočil do obchodu, kde pracovala Tereza, Jitčina kamarádka.
„Terko, nebyla tady Jitka?“
„Ne, neviděla jsem ji. Co, ztratil jsi ženu? Vrátí se. Ona přece není z těch, co by tě opustily.“
Vítek se vracel domů a cestou narazil na syna. Honza šel s Věrou – svou přítelkyní. V ruce měla nádhernou kytici rudých růží.
„Věro, narozeniny, že?“ zeptal se Vítek, vzpomínaje si, že syn nedávno žádil peníze na dárek.
„Ano, devatenácté! A večer jdeme s přáteli do kavárny,“ radostně odpověděla dívka.
Vítek se usmál, ale uvnitř se mu sevřelo srdce. Peníze synovi přece nedal – to si pamatoval jasně. Odkud ta kytice?
Zavolal synovi:
„Honzo, kde jsi vzal peníze na dárek?“
„Tati, včera jsem náhodou našel na verandě – pod krabicí. Hledal jsem batoh a tam byla obálka. Věděl jsem, že je to tvoje úschova. Chtěl jsem to říct později…“
Vítek zmlkl. Stud a úleva ho sevřely tak, že skoro rozmačkal mobilizér.
„No dobrá, synku… Věru neuraz.“
Teď hlavně najít Jitku. A poprosit ji o odpuštění.
Zaklepal u sousedů. Jenda opravoval branku, uviděl Vítka a rozchechtal se:
„No ty jsi to ale rozjel, kámo. Jitka je u nás, Bára ji konejší. Říct vlastní ženě, že je zlodějka. Máš štěstí, že ještě není v kufrech.“
„Já vím…“ zamumlal provinile Vítek. „No dobrá, jdu se omluvit. A ta úschova, mimochodem, šla Honzovi na květiny pro holku.“
„Šikulka kluk!“ zavolala z verandy Bára. „A teď přemýšlej, čím Jitku usmíříš!“
Vítek se zamyslel, rozběhl se domů, sebral všechny své „tajné“ obálky, naskočil do auta a zmizel. Za hodinu se vrátil – s malým černým sáčkem.
Přišel k Jitce:
„Promiň, jsem blbec. Nevím, jak mě to vůbec mohlo napadnout. Vrať se, prosím.“
Jitka se na něj podívala zpod čela, ale bylo vidět, že její hněv už roztává.
„Nepůjdu…“ řekla tvrdošíjně, ale už bez slz.
„Něco jsem ti přines. Pamatuješ, jak jsme se koukali u klenotníka na ten řetízek s přívěskem? Všiml jsem si, že se ti líbil.“
Podal jí krabičku. Jitka se zachvěla, otevřela ji – uvnitř ležel jemný zlatý řetízek s přívěskem ve znamení jejího zvěrokruhu.
„Ach, Vítku…“ zašeptala. A už si náhrdelník nasazovala.
„No vid„Tak příště radši schovávej jen bonbóny, aby ses aspoň mohl vymluvit na cukříkovou demenci,“ zasmála se Bára, když Jitka s Vítkem odcházeli domů s tím, že večer upečou štrůdl pro celou ulici.