Tajemné ticho Anny Černé: jak samota otevřela srdce
Probudila jsem se za úsvitu, když první paprsky slunce jen zvolna pronikaly těžkými mraky nad městečkem Třeboň. Pomalu jsem si připravila teplý chléb se sýrem a uvařila silný mátový čaj. Dnes měl být den bez starostí, tak jsem si dovolila trochu lenošit. Vešla jsem do útulného obýváku, zapnula starou televizi, která bručela věkem, ale náhle ostrý zvonek u dveří přerušil ticho.
„Kdo to jen může být? Nikoho nečekám,“ zamumlala jsem si a šla otevřít. Už jsem sahala po klíči, když jsem zaslechla rozhovor za dveřmi. Ztuhla jsem a poslouchala – a mé srdce se sevřelo hrůzou z toho, co jsem slyšela.
Anna Černá se rozhodla. Bylo to těžké, ale neviděla jiné východisko. Unavilo ji lhostejné chování lidí kolem, jejich chlad a nezájem. Několkrát zašla do místního obchodu, nakoupila zásoby, zamkla se doma a zablokovala některá čísla v telefonu. Kromě dcery a těch nejbližších.
Její dcera, Zuzana, žila daleko a volala jen zřídka. Zřejmě jí tam bylo lépe – no ať si. Ostatní se k Anně chovali tak, jako by na ni ani nevzpomněli. Vždycky to byla ona, kdo volal první, gratuloval, poslouchal jejich stížnosti a problémy – ale její vlastní život nikoho nezajímal.
Sousedé přicházeli jen pro sůl, mouku nebo něco, co zrovna potřebovali, když byl obchod zavřený nebo když se jim nechtělo jít. Kamarádka volala, aby se pochlubila vnoučaty nebo vyprávěla o dovolené, aniž by Anně dala prostor. A sestra, Libuše, ráda zaskočila na návštěvu – hlavně na vonné koláče a pečenou rybu. S chutí se najedla a pak slíbila: „Anno, miláčku, mám skvělou láhev červeného a výborný sýr, přivezli mi ho ze zahraničí. Musíme se sejít, posedíme u mě!“
Anna čekala na konkrétní pozvání, ale Libuše, jako vždy, zmizela ve svých starostech. Až do příště, dokud Anna sama nezavolala. Ostatní byli na tom stejně. Nikdo už si nepamatoval, kolikrát jim pomohla. Ne, nečekala vděčnost. Pomáhala z čistého srdce. Ale přece jen toužila po troše pozornosti, po kousku tepla.
Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. A přece – hluboko uvnitř toužila, aby i jí někdo věnoval kousek pomocné ruky. Anna byla zdrcená. Cítila se zbytečná. Pravděpodobně by si její zmizení nikdo ani nevšiml. Tím lépe – ať padne závoj iluzí a otevřou se oči pravdě. Lidé odcházejí do klášterů nebo na samotu z nějakého důvodu. No a co, ona se neztratí!
První den jejího dobrovolného ústraní potvrdil její nejčernější obavy. Nikdo nevolal – ani na telefon, ani nezvonil. Dala si horkou vanu, natřela obličej krémem, připravila si chléb se silnou vrstvou sýra a pustila si seriál. Venku bylo ošklivo – šedá obloha, studený vítr. Nelitovala, že nevyšla. Ale brzy jí po tvářích stékaly slzy. Hlavní hrdinka seriálu, žena jejího věku, těžce onemocněla a umírala opuštěná. Nikdo na ni ani nevzpomněl.
Anna usnula v slzách, zabalená do deky na gauči, při monotónním hlasu televize.
Tak uplynuly dva dny.
Třetího rána slabé sluneční paprsky přece jen prorazily mraky. Anna se probudila pozdě, ale kupodivu v dobré náladě. Na telefonu byly dvě zmeškané hovory od Zuzany – to je divné, neslyšela jsem. Zatímco přemýšlela, jestli zavolat zpět, Zuzana už volala znova:
„Mami, ahoj! Proč nebereš? Všechno v pořádku? Dnes ráno jsem se probudila a nějak mi nebylo dobře, jako by něco nebylo tak. Pak mi došlo – už tři dny mi nevoláš! Mami, nic se nestalo? Jak se máš? Strašně mi chybíš. A víš co? Mám pro tebe novinku! Chtěla jsem to říct později, ale nevydržím. Mami, s Honzou budeme mít dítě! Představ si, budeš babička! A Honzu přeložili za prací k nám do města. Budeme bydlet blízko, jsem tak šťastná! A ty?“
Další ráno nečekaně zazvonili u dveří. Anna potichu přistoupila, ani se nepodívala kukátkem – myslela si, že odejdou. Ale za dveřmi se ozvaly hlasy sousedů a mluvili o ní.
„Neviděli jste naši Annu? Už několik dní, třeba odjela?“ – hlas paní Věry, sousedky naproti.
„Nevím, nic neříkala. Nebo je nemocná?“ – hlas Terezy, sousedky vedle, zněl znepokojeně. „Co kdyby se něco stalo?“
„Zvoňte znovu, tlučte, možná zvonek nefunguje. A zná někdo číslo na její dceru?“ Paní Věra se začala vyptávat. „Terezo, volej! Anna je hodná, vždycky pomůže. Ale je sama, a to víš, jak to pak dopadá! Tak rychle, nebo budeme muset dveře vyrazit.“
Anně bylo trapně, ale sousedé byli rozhodní. Otevřela dveře, předstírajíc, že se probudila:
„Ach, paní Věro, Terezo, dobré ráno! Spala jsem, hned jsem neslyšela. V noci jsem nemohla usnout, pila jsem mátový čaj s medem, a tak jsem nevstala. Něco se děje?“
„Díky bohu, nic, ale polekala jsi nás!“ usmála se paní Věra. „Pojď dál, dáme si čaj, když zvoníme, tlučeme – kam se naše Anna ztratila? Strach jsme měly. Ty jsi naše sluníčko, vždycky s úsměvem! Chybělas nám!“
„Příjdu, paní Věro, určitě později,“ Anna zavřela dveře, ale vtom zazvonil telefon. Byla to sestra Libuše.
„Anno, ahoj! Dnes se mi o tobě zdálo! Promiň, chtěla jsem tě už dávno pozvat, pořád jen práce a shon. Můžeš přijít dnes kolem sedmé? Povíme si, jako za starých časů, ano? Tak jo, čekám tě, domluveno.“
Anna se usmála – to je něco, právě když se rozhodla nikomu nevnucovat, ukrýt se, dokonce se trochu urazit, najednou si na niA když odpoledne zazvonil telefon a na displeji se objevil neznámý číslo, Anna si pomyslela, že možná svět není tak chladný, jak se jí ještě včera zdálo.