Světlo v okně: Cesta ke štěstí
Viktor, nebo Viktůrek, jak mu říkala maminka, už dávno překročil osmatřicítku. Ale pro Annu Kovářovou, profesorku místní univerzity, zůstával stále jejím chlapečkem, jejím malým pokladem. Nikdy v něm neviděla dospělého muže, schopného žít svůj vlastní život.
Anna Kovářová nebyla vdaná. Celý svůj život zasvětila práci a synovi, kterého porodila v šestatřiceti letech. Viktor se narodil slabý, a matka dělala vše, aby zesílil. Její péče byla bezmezná – sama ho oblékala, krmila lžící, čistila mu zuby. Ve třech letech byl Viktor už zdravý, roztomilý chlapec, ale Anna ho nepustila od sebe ani na krok.
Ve školce začaly problémy. Učitelky Anně vyčítaly:
“Váš syn nic neumí sám! Ostatní děti se oblékají, ale on čeká na pomoc.”
Ona kritiku nepřijala:
“Dítě má matku! Pokud je pro vás těžké ho obléknout, hledejte si jinou práci!”
Nakonec Viktora ze školky vzala a najmula chůvu, která, stejně jako ona, mu nedávala žádnou samostatnost. Viktor si zvykl, že všechno rozhodují za něj. Ke škole Anna našla novou chůvu – sousedku v důchodu, která kontrolovala každý jeho krok. Matka zařídila potvrzení, které syna osvobozovalo od tělocviku. Jídlo, oblečení, denní režim – vše volila ona.
“Sněz ten chleba s máslem, ty ses nenajedl,” říkala Anna, pečlivě mažíc máslo a podávající desetiletému Viktorovi.
Poslušně jedl, neodmlouval. S maminkou se přece nedebatuje.
Viktor nebyl od přírody tlustý, ale nedostatek pohybu a příliš jídla udělaly své. Ve dvaceti byl vysoký, sympatický, ale trochu při těle. Nastoupil na univerzitu, kde vyučovala jeho matka. Kolegové se potutelně usmívali, když viděli, jak Anna Kovářová čeká na syna v šatně a pomáhá mu obléknout kabát. K rukávům jeho bundy byly přišity rukavice na gumičce – aby je neztratil.
Viktor pilně studoval, a po škole zůstal pracovat na katedře – trvala na tom matka. Když mu bylo šestadvacet, rozhodla, že je čas, aby se oženil. Nevěstu vybrala sama. Viktor neprotestoval. Ale manželství brzy skončilo.
“Ukázalo se, že nebyla taková, jak se tvářila!” rozčilovala se Anna Kovářová. “Říkala, že Viktor je nesamostatný, kritizovala mou péči. Nehodlala jsem to snášet a nechala je rozvést!”
O deset let později našla další nevěstu. A znovu je rozvedla, prohlásivší, že “není ta pravá”.
Lenka, druhá Viktorova žena, porodila syna Tomáška už po rozvodu. Anna Kovářová trvala na testu DNA, který otcovství potvrdil. Ale Viktor, poprvé v životě, se vymanil z mateřské kontroly. Přišel za Lenkou, aby uviděl syna.
Lenka žila skromně v podnájmu. Když spatřil dvouměsíčního Tomáška, Viktor se změnil.
“Zůstávám s vámi,” řekl pevně.
Zavolal matce a oznámil, že si věci vyzvedne později. Anna Kovářová celou noc plakala, nevědouc, jak syna přivést zpět. Ani neznala Leničinu adresu. Viktor se schůzkám vyhýbal, věci si vyzvedl, když byla v práci.
Ale jednoho dne pozval matku na Tomáškovy narozeniny. Anna Kovářová přišla s hromadou dárků, záříc štěstím.
“Pro vnuka, Tomáše Viktoroviče!” hrdě prohlašovala v obchodě.
Na prahu ji přivítal Viktor se synem v náručí.
“Poznej svou babičku, synku,” řekl. “Mami, nebudeš mít konkurenci v péči o vnuka. Lenka, jak víš, už roky nemá rodiče.”
Předal Tomáška matce. Anna zadržela slzy, i když srdce sevřel prudký nával citů.
“Dáváš mu vidličku?” vyjekla, hledíc na Lenku. “A co když se píchne?”
“Je to dětská, bezpečná,” odpověděla.
“A ponožky? Obouvá si je sám?” pokračovala Anna.
“Sám,” vmísil se Viktor. “Už to dlouho umí.”
“Pije z hrnečku? Nepolívá se?”
“Když rozlije, bude opatrnější,” usmál se.
“Jezdí na kole? A když spadne?”
“Pomůžeme mu vstát,” odvětil Viktor. “A když bude brečet, utěšíme ho.”
Anna Kovářová byla jedinou návštěvou. Stůl byl prostřen s láskou, a poprvé cítila, že ji mají rádi.
“Mami, s Lenkou jsme se znovu vzali,” řekl Viktor. “Tomáš teď má moje příjmení.”
“Možná byste se přestěhovali ke mně?” navrhla nesměle. “Ve třech pokojích je mi tak prázdno…”
“Ne, mami,” odpověděl jemně. “Chceme žít sami. Šetříme na byt, vezmeme hypotéku. Všechno bude dobré.”
Anna strávila den s Tomáškem a hned si porozuměli.
“Dovol mi, abych si ho občas vzala k sobě,” požádala.
“Hlavně ho moc nerozmazluj!” zasmál se Viktor.
“K čemu jinému je babička?” odvětila. “Bez vás je mi tak smutno… Práce nepomáhá. S vámi jsem šťastná. Děkuji, Lenko, za vnuka!”
“A já vám za syna,” usmála se Lenka. “Tomáš má nejlepšího otce.”
Když se vrátila domů, Anna Kovářová ucítila tíživou prázdnotu. Místnosti, kdysi plné života, teď připadaly chladné. Sedla k počítači a začala psát:
“Prodám třípokojový byt v centru Plzně, 65 m². Prostorná kuchyně, samostatné WC, třetí patro, příjemný dvůr s hřištěm. V blízkosti škola a školka…”
Ale po chvíli zavřela návrh a otevřela stránku s nabídkami bytů. Její pohled spočinul na malém jednopokojovém bytě nedaleko univerzity.
“Tenhle byt nechám vnukovi,” rozhodla se. “Bydlí v podnájmu, jak jsem to mohla dopustit? Peníze budou, a když ne, vezmu půjčku, se mým platem to zvládnu.”
Za týden Anna Kovářová přišla za synem bez ohlášení. Lenka se napjala, ale tchyně se usmála a položila na stůl klíče.
“Byt je uklizený, zařízený,” řekla, jako by se”Teď už jen potřebuju, aby tam někdy zůstal přes noc,” zašeptala Anna, zatímco Tomášek se na ni rozesmál.