S mým manželem Jaroslavem jsme se vzali, když nám bylo třiadvacet let. Už jsem tehdy byla těhotná, ale naštěstí jsme oba stihli dokončit pedagogickou fakultu. Naše rodiny nebyly bohaté, neměli jsme žádné „zlaté dno“ – ani vlivné příbuzné, ani úspory. Od prvních dnů jsme museli tvrdě pracovat, abychom se uživili.
Skoro jsem nechodila na mateřskou. Neměla jsem mléko – možná ze stresu, možná z nedostatku jídla – a tak jsme syna brzy převedli na umělou výživu. V jedenácti měsících jsme ho dali do jeslí. Tam se naučil jíst lžičkou, chodit na nočník a usínat bez kolébání. My s Jaroslavem jsme se zase vrátili do práce – nejdřív jsme bydleli v nájmu, pak na koleji, pak jsme našetřili na garsonku a později koupili dvoupokojový byt v lepší čtvrti.
Před pár lety jsme si pořídili chatu na Šumavě. Jaroslav tam vlastnoručně postavil dřevěný domek: dvě místnosti, sauna, kamna. Dovozili jsme nábytek, založili zahrádku. Zdálo se, že konečně můžeme žít pro sebe. Je nám teprve šestapadesát, před námi je ještě dlouhý život.
Jenže náš syn Vojtěch se ve třiadvaceti rozhodl oženit. Jeho nevěsta Sabina pocházela z bohaté rodiny, oba vystudovali práva. Rodiče té dívky byli zámožní: třípatrová vila, drahá auta, vlastní firma. Jejich dcera samozřejmě chtěla svatbu v luxusní restauraci, limuzínu, líbánky a… samostatný byt.
Vždycky jsme se před synem cítili provinile. Celé dětství strávil ve školce, škole a kroužcích – protože my jsme byli po uši v práci. Snažili jsme se to vynahradit dárky: hračky, oblečení, výlety, doučování. K osmnáctinám dostal ojeté, ale funkční auto. Když nastoupil na vysokou, platili jsme mu studium. A teď jsme mu samozřejmě nemohli odmítnout. Dali jsme mu všechny úspory na svatbu a… přenechali jsme mu náš byt, sami se nastěhovali na chatu.
Rodiče Sabiny to měli jinak – investovali do dcery: koupili jí sobolí kožich, zlato, nábytek. Syn, zprvu vděčný, se začal měnit. Volal čím dál míň. Nejprve přijel jednou za čtrnáct dní, pak jednou za měsíc. Pak se úplně odmlčel.
Jednou jsme potkali na trhu starou sousedku a ta nám mimochodem řekla:
„Vy nevíte, že váš byt někdo pronajímá? Vojtěch se Sabinou bydlí u jejích rodičů, prý je tam pohodlněji.“
Jaroslav zbledl jako stěna. Sotva se udržel na nohou. Hned jsme synovi zavolali. V odpovědi uslyšeli ledový tón:
„Vy jste mi ten byt sami dali. Moje žena nechce bydlet ve vašem ‚socialistickém harampádí‘ a pronájem je drahý. Ať nájemníci platí.“
Když jsme se pokusili mluvit o důvěře a slušnosti, vykřikl:
„Celý život jsem byl chudý! Jiné děti mají normální rodiče, a já mám vás! Učitele, kteří umí jen kázat o morálce! Už se stydím před tchánem za to, že mí rodiče jsou obyčejní učitelé!“
Po té hádce jsme se rozhodli jednat. Nešli jsme k soudu, prostě jsme přijeli do bytu, promluvili si s nájemníky – všechno jsme jim vysvětlili. Byli to chápající lidé a za měsíc se vystěhovali.
Vrátili jsme se do svého bytu. Se synem už nekomunikujeme. Jaroslav to těžce nese, já také. Ano, dali jsme mu všechno – bez podmínek, z lásky. A zůstali jsme s prázdnýma rukama a zlomeným srdcem.
Možná časem pochopí. Ale možná ne. Jedno vím jistě: nikdy neobětujte všechno pro ty, kteří to neumí ocenit.