Ozvěny minulosti: tragédie Jarmily Nekolové
Jarmila Nekolová stála před oprýskanými dveřmi paneláku, v třesoucích se rukou svírala obálku. Devítipodlažní dům na sídlišti v Písku jí připadal cizí, jako by patřil do úplně jiného světa. Ale někde tam, ve čtvrtém patře, žil její syn. Před třiceti lety ho opustila – malého chlapce s neposednou patkou. Teď mu bylo pětatřicet…
„Hloupé,“ šeptala, zatímco hleděla na zašlá okna. „Naprosto marné…“
Na lavičce u vchodu seděly stařenky a probíraly drby. Jedna z nich na ni zavolala:
„Kamaráde, koho hledáte?“
„K Jakubovi… Jakubovi Horákovi,“ hlas Jarmily se zachvěl, synovo jméno znělo jako ozvěna z dávných časů.
„K Jakubovi?“ ožila stařenka. „To je hodný chlapec, vždy pozdraví. Vy jste mu kdo?“
Jarmila neodpověděla, rychle vešla dovnitř. Kým mu vlastně byla? Matkou, která ho neviděla třicet let? Cizí ženou se stejným příjmením? Ve výtahu vytáhla zrcátko. Šediny ve vlasech, vrásky kolem očí – v šestapadesáti se čas nedá skrýt pod líčidly. Vzpomněl by si ještě na její tvář? Nebo v jeho paměti zůstal jen mlhavý stín?
Čtvrté patro. Byt nalevo. Určitě ženatý – v jeho věku to ani jinak nešlo… Jarmila zvedla ruku k zvonku, ale prsty jí zradily. Stála tak minutu, dvě, pět. Pak se nerozhodla, sešla dolů a hodila obálku do poštovní schránky.
„Jakube. Vím, že nemám právo tě o nic žádat. Ale dej mi šanci vysvětlit se. Máma. Zavolej, tady je moje číslo…“
Máma. Jak podivně to slovo zní, když ho nikdo třicet let nevyslovil. Jarmila se vrátila k autu a seděla tam až do večera, pozorovala dům. Najednou uviděla vysokého muže s aktovkou – vypadal přesně jako jeho otec. To byl on. A vedle něj mladá žena s taškami z obchodu – asi manželka. Něco si povídali, smáli se. Obyčejná rodina, obyčejný večer. Přečetl si její dopis? Zavolá?
Telefon zazvonil, když už se chystala odjet. Volal Karel, její bývalý manžel.
„Proč jsi přijela?“ jeho hlas, tak dobře známý, zněl unaveně a chladně.
„Karle…“
„Nezačínej. Jen mi řekni – proč?“
„Chci vidět syna,“ Jarmilin hlas se zlomil.
Zahuhlal a v tom zvuku byla spousta bolesti a opovržení.
„Syna? Třicet let jsi nechtěla, a teď najednou ano?“
„Ty tomu nerozumíš…“
„Ne, to ty nerozumíš,“ jeho hlas ztišil, ale zesílil. „Kde jsi byla, když byl nemocný? Když ho ve škole šikanovali? Když se hlásil na vysokou? Kde jsi byla všechny ty roky?“
Jarmila mlčela. Co na to říct?
„Zavolal mi. Řekl, že tvůj lístek vyhodil,“ dodal Karel. „Odjeď, Jarmilo. Máš zpoždění. Třicetileté zpoždění.“
Tóny v telefonu ji bodaly do srdce. Seděla a dívala se na tmavá okna. Vzpomněla si na malého Jakuba, který ji v noci volával. Jak vstávala, houpala ho a zpívala ukolébavku… Proč tehdy odešla? Proč za něj nebojovala?
Druhý den se vrátila. Počkala, až Karel odjede do práce, a následovala ho. Zaparkovala u jeho kanceláře, vešla dovnitř. Nezměnil se – stejně rovný postoj, stejný bystrý pohled. Jen spánky úplně prošedivělé.
„Řekl jsem ti, abys odjela,“ pronesl, když ji uviděl.
„Karle, prosím. Jen s ním chci mluvit. Vysvětlit…“
„Co vysvětlit?“ zašklebil se, jako by ho něco bolelo. „Že jsi odešla k novému muži? Že sis stavěla nový život? Že jsi na nás zapomněla?“
„Nezapomněla!“ slzy jí vyhrkly z očí. „Každý den jsem na něj myslela!“
„Myslela?“ trpce se usmál. „Já ho vychovával. Sám. Nespal, když byl nemocný. Vodil ho do školy. Učil ho, jak být mužem. A ty – myslela.“
Jarmila sklopila hlavu. V recepci bylo ticho, jen tikaly nástěnné hodiny.
„Víš, co se v dětství ptal?“ Karlův hlas téměř ztišil. „Tati, proč mě máma nemá ráda? Co jsem mu na to odpovídal?“
„Měla jsem ho ráda! Mám!“ Jarmila se dusila pláčem.
„Ne, Jarmilo. Měla jsi ráda sebe. Svou svobodu. Své sny. Jeho – ne.“
Vyšla z kanceláře, sotva se držela na nohou. V autě se jí třásly ruce, že nemohla nastartovat. Před očima se jí míhal malý Jakub, ptající se, proč ho máma nemá ráda. Jak to mohla udělat? Jak?
Večer znovu přijela k jeho domu. Uviděla na dvorku Jakubovu ženu – poznala ji od včerejška.
„Promiňte!“ vykřikla Jarmila, hlas se jí třásl. „Můžu vás na chvíli?“
Žena se otočila, její pohled byl opatrný.
„Vy jste kdo?“
„Já…“ Jarmila zaváhala, slova ji pálila v krku. „Jsem Jakubova máma.“
„Aha, ta máma,“ v hlase ženy, která se jmenovala Alena, zaznělo hořkost.
„Prosím, potřebuju s ním mluvit.“
„Proč?“ Alena zavrtěla hlavou. „Abyste mu zase ublížila?“
„Ne, já…“
„Víte,“ Alena si upravila tašku na rameni, „on o vás nikdy nemluví. Vůbec. Pro něj tohle téma neexistuje. A na vašem místě bych…“
„Aleno! Kde se zase ztrácíš?“ ozval se hlas.
Obě sebou trhly. U dveří stál Jakub – vysoký, široký v ramenou, tak podobný mladému Karlovi. Díval se na ně s přísným výrazem.
„Jakube!“ Jarmila k němu udělala krok, srdce jí bušilo v krku. „Jakube, to jsem já…“
Díval se na ni chladně, jako na cizí.
„Vím, kdo jste,“ řekl klidně. „A nemám zájem mluvJarmila pomalu odešla, s vědomím, že její místo v jeho životě už dávno zabral čas a někdo jiný.