Tak hele, budeš to vědět jako první.
„Honzo, co se děje? Vypadáš, jako bys prohrál v loterii,“ plácl ho Petr po zádech, když vycházeli z posilovny.
„Můj život se řítí do kopru a já předstírám, že je všechno v pořádku,“ odsekl Honza, aniž by zvedl oči.
„Pojď na kafe, objednáme si něco a ty mi to řekneš. Cítím, že je to vážné.“
Zastavili se v malé kavárně u fitka, dali si latté a cheesecake. Petr začal vyprávět, jak s manželkou vybírali kočárek pro jejich novorozeného syna, smál se tomu, jak se u toho přeli. Ale Honza jen přikyvoval, aniž by poslouchal.
„Kde vůbec jsi? Já ti tady povídám a ty vypadáš, jako bys byl na pohřbu,“ nedal mu pokoj Petr.
Honza se zhluboka nadechl, sepjal prsty:
„Víš, že Lucie má dceru, Barunku. Když jsme začali chodit, bylo jí teprve dva roky. Celou tu dobu žila s Lucčinými rodiči v Plzni. Lucie jim posílala peníze, jezdila ji navštěvovat, ale vždycky říkala, že ji bude vychovávat babička. I když jsme se vzali a bydleli v Praze, trvala na tom: ‚Jsme jen my dva a tak to zůstane.‘ Ale před půl rokem přivezla Barunku k nám. Řekla, že to bude jednodušší – škola je blízko, všechno na dosah. Ale já z toho nemám radost. Vůbec mě to netěší. Nechci takhle žít.“
Petr na chvíli zmlkl, pak si těžce povzdechnul:
„Poslyš, tys ale věděl, že má dítě. Fakt sis myslel, že holčička bude celý život někde jinde a nikdy se k vám nepřidá?“
„Já věděl… ale Lucie slíbila! Říkala, že Barunka zůstane s babičkou. A teď ji mám pořád před očima, překáží, chce pozornost. Miluju Lucii, ale nemůžu předstírat, že je to i moje dítě.“
„Tak buď tu holčičku přijmeš za svou, nebo jdi. V tomhle není půl na půl. Chceš být s Lucií? Tak miluj i Barunku. Nebo uvolni místo někomu, kdo to dokáže.“
Cestou domů se Honza v duchu vracel k téhle rozhovoře. Vzpomněl si, jak ho Lucie prosila, aby Barunku odvezl na kroužek, jak doufala, že se sblíží. A on se jen zlobil, odbýval ji. Dneska měl odvézt holčičku na balet. Souhlasil, ale celou cestu mlčel. Barunka se snažila bavit, vykládala mu, jak ve škole malovala obrázek, jak se těší na Vánoce.
„Honzo, ty mě nemáš rád?“ zeptala se najednou.
„Proč si to myslíš?“ podivil se.
„No, nemluvíš se mnou, nesměješ se. Asi tě štvu, ne? Já třeba ve třídě nemám ráda jednoho kluka – nejsme kamarádi. Možná je to mezi námi stejný…“
Nestihl jí odpovědět – dojeli k baletní škole. Ale její slova ho zasáhla. Nemohl na nic jiného myslet. Večer, když Lucie Barunku ukládala, přistoupil k ní:
„Lucie, nechala by ses Barunku vrátit k babičce? Třeba po Vánocích?“
Manželka se na něj otočila, v očích měl nedůvěru:
„To myslíš vážně? Jsme šest let manželé. O Barunce jsi věděl od začátku. Je to moje dcera. Teď potřebuje být se mnou. Máma už na to nemá, je stará. A dítě patří k matce. Co ti vadí?“
„Takhle jsme se nedohodli. Doufal jsem, že budeme mít vlastní děti, ne že budu vychovávat cizí holčičku. Promiň, ale necítím, že by mi byla blízká.“
Lucie zbledla. Rychle odtáhla ruce od parapetu a ustoupila:
„Cizí? To myslíš vážně? Šest let jsme spolu, plánovali jsme budoucnost, říkal jsi, že mě miluješ… a teď ti vadí moje dcera? Věz, že si to musím rozmyslet. Dneska spíš v obýváku.“
Honza ulehl na gauč, ale usnout nemohl. Myšlenky se mu honily jako splašené. Věděl, že Lucie má pravdu. Ale cítil i křivdu – měl pocit, že ho podvedla. Věřil jedné verzi a teď se všechno změnilo.
K ránu se mu zdálo: Barunka k němu běžela, smála se, objala ho, on ji zvedl do kroužku, a ona zašeptala: „Tati.“ Probudil se zpocený. Bylo mu z toho divně. Ten sen ho zasáhl víc, než čekal.
Vstal, došel k zrcadlu, podíval se sám sobě do očí. Odpověď byla jasná: Buď Barunku přijme a stane se opravdovou součástí rodiny, nebo musí odejít, než všechno úplně rozbije. Volba je na něm.