Vzpomínka z minulosti: návrat otce
Jaromír zavřel dvířka lednice a utřel si ruce do hadru.
„Tak, teď by to mělo fungovat. Mrznout to bude, ale musíme to zkontrolovat,“ řekl paní domu. „Máte nějakou prázdnou plastikovou misku? Nalijte do ní vodu a dejte ji do mrazáku. Večer vám zavolám – pokud voda zamrzne, vše je v pořádku.“
Vtom mu znovu zazvonil telefon. Nový zákazník, pomyslel si Jaromír a zvedl sluchátko.
„Ano, poslouchám. Ano, opravuji domácí spotřebiče. Co je potřeba opravit? Ano, jsem Sýkora Jaromír Václavovič, pokud vám na tom záleží. Promiňte, co jste říkal? Otec?“ Jaromír málem upustil telefon.
Hlas se představil – Sýkora Václav Bohumilovič. Jaromírovi došlo – to je jeho otec, kterého neviděl ani neslyšel přes dvacet let. Srdce mu zběsile tlouklo a v mysli se mu mihly roztříštěné vzpomínky.
„A co… vy chcete?“ zarazil Jaromír, nevěda, jak toho muže oslovit. „Setkat se a promluvit si? No jo, samozřejmě, vždyť je to jen dvacet let. Promiňte, jsem na zakázce, zavolám později.“ Zavěsil a tiše, s hořkým úsměvem zamumlal: „To je tedy něco…“
A teď se po tolika letech objevil! Určitě něco chce. Ale co? Syn dospěl, otec zestárl, tak teď si přijde pro pomoc. Kolik mu je? Přece jen, přes padesát. Určitě peníze! Jaromír si odfrkl a vrátil se k práci.
„Tak, domluvili jsme se?“ obrátil se na paní domu. „Večer zavolám, zkontrolujete tu vodu v misce. Pokud zamrzne, mrazák funguje.“
Paní poděkovala a Jaromír vyrazil na další zakázku. Starší žena potřebovala opravit pračku – teklo z ní. Babička byla povídavá a přinutila ho pít čaj s koláčky. Závada byla drobná – gumové těsnění u dvířek povolilo. Jaromír ho upevnil a průsak ustal. Předchozí mistr chtěl tolik, že babička odmítla. Jaromír vzal jen symbolický poplatek – mít výdělek z penzistů mu nedovolovalo svědomí. Babička byla nadšená, pořád opakovala, že tak hodné lidi už dlouho nepotkala. Jaromír se ušklíbl, popíjel čaj a slíbil, že zastaví, kdyjě s něčím potřebovala.
Ale jeho myšlenky patřily otcovu hovoru. V hlavě se vynořovaly mlhavé obrazy. Když se rodiče rozvedli, bylo mu asi pět. Otec tehdy pil, přišel o práci. Matka plakala, ale věřila jeho slibům. Jednou, když byla v práci, otec vyzvedl Jaromíra ze školky. Cestou se posadili v parku na lavičku, vytáhl z kapsy láhev piva a začal si stěžovat malému synovi: „Maminka mě nemá ráda, já se snažím, ale život je těžký.“ Pak se opil, rozvalil se na lavičce a usnul. Jaromírovi bylo trapně. Snažil se otce vzbudit, ale ten ho odehnal. Lidé se ohlíželi a Jaromír, když pochopil, že otec na něj kašle, šel domů sám. Cesta byla dlouhá, dům nikde a chlapec bloudil, dokud ho nenašla sousedka.
Matka tehdy nekřičela. Jen tiše řekla otci:
„Odejdi. Nechal jsi syna samotného. Jaký jsi otec?“
Otec odjel do jiného města. Občas posílal peníze, hračky. Matka se usmívala:
„Jsme šťastní i bez takového otce, že ano, Jaromírku?“
Když mu bylo deset, matka mu představila strýce Karla.
„Synku, strýc Karel chce být mým manželem. Bude se o nás starat. Půjdeme pro nové kolo?“
Nevlastní otec byl dobrý člověk. Miloval matku, ale otcem Jaromírovi nikdy nebyl. Část její lásky patřila Karlovi a Jaromír se cítil jako přebytečný.
Večer neochotně vzal telefon, našel otcovo číslo a zavolal. Ten zvedl okamžitě.
„Jaromíre, setkejme se, potřebujeme si promluvit. Na našem starém nábřeží, u fontány, zítra v sedm večer. Můžeš?“
„Dobrá, můžu,“ zavrčel Jaromír.
Matka jiř kdy říkala, že Karel ho chce adoptovat, dát mu své příjmení. Přece jsou rodina. Ale Jaromír odmítl. Bylo pro něj důležité zůstat Sýkorou Jaromírem Václavovičem, zachovat tu neviditelnou nit k otci. Matka chtěla minulost vymazat, zapomenout starého muže, ale Jaromír stále čekal. Na co – sám nevěděl. A pak pochopil, že čeká zbytečně.
Druhý večer šel k nábřeží s předem daným rozhodnutím: pokud otec požádá o peníze, pomůže, ale tím to skončí. Otec posílal dárky, peníze – splatí dluh a konec. Matka má Karla, jí to nevadilo.
„Stydí se, proto posílá,“ říkávala, když balíčky přijímala.
U fontány Jaromír spatřil staršího muže. Ten vstal z lavičky a šel mu naproti. „Jen žádné sladké řeči jako ‚synku, konečně jsme se setkali‘,“ pomyslel si Jaromír. A hlavně doufal, že otec nepije.
„Dobrý večer, Jaromíre,“ podal muž ruku.
„Dobrý,“ Jaromír ji stiskl a všiml si, že má pevný stisk.
„Řeknu to rovnou,“ začal otec. „Sliboval jsem tvé matce, že budu pomáhat, ale nevměšovat se, dokud jsi dítě. Byl jsem jí odporný a ty ses mě bál. Odjel jsem jinam. Zprvu jsem nemohl sehnat práci, pil jsem z beznaděje. Pak, po dalším flámu, jsem se dostal do maléru – v nemocnici mě stěží zachránili. Sestra, která mě ošetřovala, se stala mou ženou. Měla dceru, Alenu, vychovával jsem ji jako vlastní. Začal jsem opravovat auta, spotřebiče, vzal jsem každou práci. Sehnal jsem partu. Ale ty jsi dospělý, už nejsi dítě. Chtěl jsem tě vidět, promluvit si. Jsi můj jediný krev. Chci tě prosit o…“
Jaromír čekal. Teď přijde žádost o peníze. Všechno, jak čekal. Ale otec nevypadal jako opilec – oblečen slušně, pohled jistý. Oči měl stejné jako Jaromír a uši taky. Dokonce i ruce strkal do kapes stejPak se otec zhluboka nadechl a řekl: “Chtěl bych tě pozvat na nedělní oběd, abychom si všechno vyříkali jako muži.”