Vzpomínám si, jak náš dům čím dál častěji otřásaly hádky – ne mezi mnou a manželem, ale kvůli zeti. Ten muž, kterého si moje dcera vybrala za manžela, byl líný a nespolehlivý až hrůza. Už přes rok nepracoval – občas si něco přivydělal, ale většinou jen seděl doma. Dcera sama táhla celou rodinu a starala se o dvě malé děti, přestože byla na mateřské. A on? Jen existoval.
Dcera samozřejmě nemohla pořádně pracovat – mladší dvojčata potřebovala neustálou péči. Nabídla jsem pomoc. Ale s podmínkou. Tvrdou a jasnou: nedám už ani korunu, dokud se s tím příživníkem nerozvede. Pomáhat jí totiž znamenalo do jisté míry živit i jeho. A já nehodlám nadále platit něčí lenost.
Už od začátku mi Jakub neseděl. Doufala jsem, že to mezi nimi přejde, že se vzpamatuje. Ale marně – vzali se. Mládí, láska, iluze – to všechno jí zatemnilo rozum. A teď sklízíme plody.
S manželem jsme jim darovali babiččin byt. Dřív tam bydleli nájemníci, a to byl náš jediný příjem k důchodu. Ale mladí neměli peníze na nájem, a tak jsme vyšli vstříc. Jen jsem prosila – udělejte aspoň drobný opravy, aby tam dětem bylo útulně.
Jakub však ukázal svou pravou tvář:
— Já se do toho pouštět nebudu. Nejsem řemeslník, já jsem humanitní typ. Ať to dělá ten, kdo za to dostává zaplaceno. Musíme najmout profíky.
A za co, prosím tě? Ani na šroubovák si nevydělal. Všechno, co uměl, bylo filozofovat a stěžovat si, jak nemá štěstí. Večer prý nemůže pracovat, o víkendech musí „odpočívat“. Zvykl si, že mu všechno spadne do klína.
Když jsem otevřeně řekla, že je to darmožrout, urazil se. „Vy jste ke mně nespravedlivá.“ A dcera? Místo aby mě aspoň trochu podpořila, začala mě peskovat:
— Kvůli vám jsme se zase pohádali. Proč do toho musíte mluvit?
Odstoupila jsem. Ale varovala jsem ji: jestli sis to zavinila, nes si to sama. Už nebudu řešit tvoje dluhy. Ale když jsem zjistila, že čeká druhé dítě – vlastně dvojčata –, srdce mi puklo. Myslela jsem, že se Jakub vzpamatuje, ale marně – nulová reakce. Všechno padlo na nás. Dodělávali jsme opravy, sháněli dětské postýlky, vodili ji k doktorům. On? Pořád na gauči, s notebookem.
Anežka se sice snažila ze všech sil, ale bylo vidět, že jí dochází, co si to vlastně přivedla. Společně jsme, i když s obtížemi, byt připravili. Všechno vlastníma rukama. On samozřejmě taky něco koupil ve výprodeji, ale to neomlouvá. Když máš rodinu, musíš být mužem. A on? Jen nájemník v domě, kde všechno dělají jiní.
Pak jsme zjistili, jak vlastně vycházejí – vzali si kreditku. Ani slovo neřekli. Tajili to. A pak – telefonát:
— Mami, nezvládáme to. Pomoz…
Byla jsem vzteky bez sebe.
— Anežko! Porodila jsi děti muži, který ani žárovku nevymění! Jak jsi chtěla všechno utáhnout sama?
— Jsou to jen dočasné potíže…
— Jaké?! Máš bydlení, máš rodiče, kteří všechno táhnou. A on – nedokáže si najít práci. Buď je mzda nízká, nebo je to daleko, nebo se mu nehodí směny!
— Mami, ty to nechápeš… On hledá! Jen nechce pracovat za pár šupů!
— A přitom my za pár šupů žijeme! Ty, tvoje děti, on – všechno z našich peněz!
Už jsem měla dost. Nechci být dojná kráva. Řekla jsem:
— Dokud se nerozvedeš, zapomeň na naši podporu. Ani korunu. Chceš s ním ží— Žij si s ním, pokud chceš, ale postaráš se o to všechno sama.