Zlomené naděje: cena lásky
Po mnoho let toužili Tereza a Jan po dítěti, ale osud byl krutý – těhotenství nepřicházelo. Rozhodli se adoptovat dítě, jako by to byla jediná možnost. Cesta k tomu však nebyla snadná: nekonečné kontroly, papírování, čekání. Tereza dodnes vzpomínala na jejich první návštěvu dětského domova v nedních. Oči plné naděje a strahu se na ně dívaly, jako by prosily, aby je odtud odvedli. Mezi nimi byla Zuzana – dvanáctiletá dívka s tmavými copy a hlubokýma modrýma očima, která nápadně připomínala Terezinu zesnulou sestru. Ženino srdce se stáhlo lítostí. Jan snil o synovi, ale Zuzana je oba okouzlila hned na první pohled. Těšila se z každé jejich návštěvy, přitulila se k nim, jako by byli její rodina.
Když se od ředitelky dozvěděli, že Zuzana už byla pětkrát adoptovaná a vždy vrácená, Tereza sotva zadržela slzy. „Věčný domovečkář,“ říkali jí. Důvody návratů byly nejasné, ale Tereza se jimi nechtěla zabývat. Její citlivé srdce nedokázalo unést myšlenku, že dítě tolikrát zradili ti, které milovalo. S Janem se rozhodli: Zuzana bude jejich dcerou a už ji nikdo neopustí.
Před schválením adopce ji brali domů častěji. V jejich třiapokojovém bytě jí připravili vlastní pokoj – sen každého dítěte z dětského domova, které nikdy nemělo soukromí. Zuzana byla nadšená a Tereza s Janem ji zahrnovali láskou, aby zahřáli její zraněné srdce. Pak se stalo něco nečekaného: Tereza zjistila, že je těhotná. Bylo to jako zázrak – často se to stává těm, kdo adoptují dítě. Manželé jásali, ale o adopci neuvažovali jinak. Zuzana byla už součástí jejich života.
Péče konečně dala souhlas a Zuzana navždy opustila dětský domov – nebo si to alespoň mysleli. Psycholožka doporučila, aby dívce řekli o miminku, aby na něj byla připravená. Tereza a Jan se rozhodli pro rozhovor. Vysvětlili jí, že brzy bude mít mladší sestřičku, že ji budou milovat stejně jako dosud, že je jejich dcerou navždy. Když však zmínili, že pokoj bude muset časem sdílat s miminkem, Zuzanina tvář ztuhla. Její pohled na okamžik zchladl, skoro nepřátelský. Mlčky vstala a odešla, aniž by je doříkala.
Od té doby se Zuzana chovala podivně. Když rodiče přišli domů, vrhala se jim do náručí a svírala je tak silně, až to skoro bolelo. Někdy Terezu obejmula zezadu kolem krku tak prudce, že se téměř nemohla nadechnout. „Mám tě ráda, mami,“ šeptala, ale její oči zůstávaly prázdné, zuby zatnuté. Tereza se tvářila laskavě, ale Jan byl stále nervóznější. Psycholožka, ke které chodili, ujistila, že Zuzana se jen bojí ztratit jejich lásku kvůli miminku. „Není to nic vážného, věnujte jí více času,“ řekla.
Peklo začalo, když se narodila Eliška. Přišla předčasně, často plakala a potřebovala neustálou péči. Aby Zuzanu nerušili, postýlku dali do ložnice rodičů. Tereza byla vyčerpaná, rozdělená mezi obě děti. Jan pomáhal – vodil Zuzanu do školy, četl jí před spaním. Zpočátku vše vypadalo v pořádku. Pak si však Tereza všimla, že kdykoli nechala Elišku se Zuzanou o samotě, začala miminko křičet v nevídané hysterii. Tereza vběhla do pokoje a našla Zuzanu, jak se o sestřičku „stará“. Jednou však vstoupila právě ve chvíli, kdy dívka stiskla Elišce nos, přidržujíc její obličej. Když Zuzana spatřila Terezu, pustila ji a miminko se rozkřičelo. Tereza s náručí plnou třesu se snažila pochopit, co se stalo. Zuzana jen mlčela, upírala na ni své velké modré oči – bez stopy výčitek.
Večer se Jan pokusil s dcerou promluvit. Po dlouhém přemlouvání zamumlala, že Elišce „utírala nos“. Vysvětlení znělo směšně, ale psycholožka znovu nabádala k trpělivosti: „Chybí jí láska.“ Pak přišel další incident – Tereza přistihla Zuzanu, jak chce Elišce podat lahvičku s vroucí vodou. Dívka znovu mlčela, jen sledovala jejich reakce. V jejích očích Tereza poprvé neviděla dítě, ale děsivou, studenou prázdnotu.
Čas plynul, Eliška rostla a byla klidnější. Zuzana se zdála smířená, ale Tereza už je nenechávala samotné. Plánovali letní dovolenou u moře – Zuzaninu první. Ale s Eliškou by to bylo rizikové, a tak to Tereza dceři vysvětlila. Zuzanina reakce byla děsivá. Nejenže křičela a plakala, ale vrhala se na zem, mlátila kolem sebe a odmítala jeRodiče se báli, že se jejich sen o šťastné rodině nikdy nenaplní, ale zároveň věděli, že musí chránit Elišku, ať to stojí, co to stojí.