Dnes jsem si zapsal něco, co mi utkvělo v paměti.
Přijel jsem k dědovi Zdeňkovi na vesnici, abych unikl městskému shonu a nadýchal se čerstvého vzduchu. Tentokrát jsem s sebou ale neměl jen batoh s oblečením – vzal jsem i detektor kovů. Děda mě pozoroval, jak si s tou podivnou mašinkou pohrávám, a nakonec se neudržel:
„Co to tam máš, Jirko? Chytáš s tím ryby?“
„Dědo, to není udice. To je detektor kovů, skoro profesionální. Četl jsem na internetu, že se tady kdysi schovávalo zlato. Chtěl bych ho najít.“
Starý muž se pousmál, zadíval se směrem k poli za zahradou a pomalu řekl:
„Tuhle pověst jsem slýchal ještě od svého otce… A víš co? Asi tuším, kde by to zlato mohlo být. Jenže je tam háček – na tom místě teď stojí dům.“
Já skoro vyskočil nedočkavostí:
„A dokážeš zařídit, abych tam mohl jít?“
Děda pokrčil rameny a mazaně přivřel oči:
„To by šlo. Ale pochybuju, že tě tam nechají kopat. I kdybys něco našel, podle zákona by to dostali oni. Dům je jejich. Ale jestli chceš zkusit štěstí, můžeš na to jít… jinak.“
Zamračil jsem se:
„Co znamená ‚jinak‘?“
„V tom domě nedávno přijela z města jejich dcera. Zdá se to jako chytrá, pracovitá holka… skromná, nerozmazlená. To by byl pro tebe hotový poklad.“
„Dědo, zase na to koukáš svým způsobem! Já sem nepřijel kvůli holkám, ale kvůli pokladu.“
„A kdo říká, že ne kvůli pokladu?“ zasmál se děda. „Jenže každý má ten svůj. Když se s ní skamarádíš a řekneš jí o svém nápadu, třeba přemluví rodiče, aby tě pustili na pozemek. A když něco najdeš, možná tě vezmou do dělení.“
Na chvíli jsem zaváhal, ale jiskra naděje ve mně nezhasla:
„A jsi si opravdu jistý, že to zlato tam je?“
„Jistý, jako že žiju. Otec mi kdysi potají vyprávěl, jak před sto lety, za revoluce, jeden úředník utíkal s transportem a schoval zlato. Pátralo se po něm tak usilovně, že převrátili půlku vesnice, ale nic nenašli. Pak tam postavili dům – a stopa zmizela.“
„A ty jsi to celý život věděl a nehledal?“
„Jak bych hledal? Rozkopat celý pozemek? Neměl jsem přístroj jako ty. Ale teď jsi přijel ty…“
„Dobrá. Ale jak mně s tou holkou začít?“
„To už není na mě, ale na osudu. Pojď, projdeme se kolem, jako náhodou. Já začnu řeč o mšicích – podívej, jak ožraly jabloně. Ty se přidej, představ se, seznam se. No tak, buď chlap!“
Ještě jsem se chvíli ošíval, ale nakonec jsem souhlasil. Za deset minut jsme stáli u branky starého domu. Děda zapředl nenucený rozhovor s hospodářem, zatímco já jsem upřeně hleděl na dívku, která vyšla na dvorek. Eliška. Tmavé vlasy, hnědé oči a upřímný úsměv. Najednou jsem zapomněl, proč jsem sem vlastně přišel.
Dali jsme se do řeči. Pak jsme šli spolu k rybníku, pak mě pozvala, abych jí pomohl s přístřeškem pro víno. Detektor kovů zůstal v krabici. Každý večer jsem se k dědovi vracel jen přespMísto hledání zlata jsem nakonec našel něco mnohem cennějšího – její úsměv.