„Promiň, Zojo, ale teď bude bydlet u vás…“
Zoja a Standa od rána uklízeli dvůr. Listí ze stromů padalo bez ustání, země byla pokrytá žlutým kobercem a ticho bylo tak pokojné, že člověk ani nechtěl na nic myslet. Najednou však ticho přerušil telefonát. Standa se podíval na displej, zamračil se a řekl:
„Máma… Hned zjistíme, co se děje.“
Zapnul hlasitý odposlech a hlas Valentýny Pavlovny zazněl ostře a znepokojeně:
„Standu, seber se! Okamžitě ke mně.“
„Co se stalo?“ napjal se Standa.
„Pojedeme pro Irenu s dětmi. Je konec! Její muž je vyhodil z bytu.“
Zoja, která stála vedle s koštětem, zbledla. Irena – Standova sestra. S dětmi. Bez střechy nad hlavou?
Dům, kde Zoja s manželem bydleli, byl jejím snem. Prostorný, s teplou verandou, zahradou, novým nábytkem – stavěli ho společně, vkládali do něj nejen peníze, ale i kus sebe. Standovi se ten nápad zprvu zdál bláznivý: prodat byt, odstěhovat se za město, začít od nuly. Ale Zoja uměla přesvědčit. A dům dopadl přesně tak, jak si ho představovala.
Zpočátku bylo všechno skvělé. Dokonce i tchyně, která nejdřív skřípala zuby, při kolaudaci obdivně prohlásila: „Zojko, jsi šikulka, ten dům je pohádka!“
Pak to začalo.
Každý pátek jako na potvoru přijížděla Valentýna Pavlovna a s ní Irena, její manžel Artur a jejich tři děti. Návštěvy nepřijely jen tak – zabydlely se. Jídlo – na Zoju, úklid – taky. Žádná pomoc, žádné poděkování. Když se Zoja svěřila Standovi, jen mávl rukou: „No tak co, vždyť je to rodina. Pomáháme.“
Jednou se dokonce odhodlala požádat Irenu, aby umyla nádobí, ale uslyšela jen: „Cože? Já právě ze salonu! Zničím si manikúru.“ Zoja zatnula zuby a v tichosti nádobí umyla sama.
Když Irena přijela sama, bez manžela, Zoja si ulevila. Alespoň o jednoho méně. Ale brzy radost vystřídal strach – Irena chodila po domě jako přízrak, brečela v noci a vybíjela si zlost na dětech. Pak tchyně vše vysvětlila: Artur podal na rozvod. Nejen to – vyhodil Irenu s dětmi, prohlásil, že byt je jeho, a že se není co dělit.
„Ale já je přece nemůžu vzít k sobě!“ bránila se Valentýna Pavlovna. „Mám svůj život. Vdávám se. Ať bydlí u vás.“
Zoja ztuhla. U nich? S dětmi? A na jak dlouho?
Standa sklopil oči:
„No co, nemůžeme ji přece nechat na holičkách. Je to moje sestra. Musíme pomoct.“
Irena se nastěhovala. A pokud dřív měla Zoja alespoň o víkendu chvíli klid, teď byl každý den režim „školka plus jídelna“. Ani Irena, ani děti nepomáhaly – všechno viselo na ní. A Standa? Jen se rozčiloval: „Přestaň fňukat. Vydrž trochu.“
Po dvou měsících Zoji došla trpělivost. Po další hádce si sbalila věci a odjela k kamarádce.
A tchyně jí zavolala s chladnou jistotou:
„Správně. Odejdi. Nejsi hodna našeho jména. Dům mimochodem zůstane Ireně. Standa ho postavil na naší půdě. Tobě tady nic nepatří.“
Standa pochopil až příliš pozdě. Přijel za Zojou sám. Řekl, že vyhodil Irenu i děti, že konečně věděl, kde je jeho rodina. Chtěl ženu zpátky.
Zoja se vrátila. Ale už byla jiná. Silnější. A s podmínkou: žádné cizí lidi v jejím domě.
Tchyně je škrtla ze svého života. Ale Zoja nelitovala.
Někdy, abyste si postavili vlastní štěstí, musíte se naučit říct „ne“ i těm, které jste zvyklí považovat za rodinu.