Jakub se vracel z práce, když mu zazvonil telefon. Letmo pohlédl na displej – volala matka.
„Synku, kde jsi?“ Hlas Aleny Václavovny zněl tak nadšeně, že se muž okamžitě zarazil.
„Jedu z práce, mami. Stalo se něco?“
„Přijeď. Čekáme tu na tebe,“ odpověděla s úsměvem.
„My? Kdo je my?“ nechápal Jakub.
„Přijeď, uvidíš sám.“
„Budu tam,“ stroze řekl a zavěsil.
O dvacet minut později vstoupil do matčina bytu, otevřel dveře do obýváku – a ztuhl. Na pohovce seděla jeho matka… s jeho dcerou Terezou na klíně.
„Markéto, dneska jsem potkal mamku,“ začal večer, když přišel k manželce.
„A?“
„Ptala se, jestli může přijít na Tereziny narozeniny…“
„Ne,“ odsekla Markéta bez otočení.
„Poslyš, možná bys ji už mohla odpustit? Už jsou to dva roky…“
„Pro tebe to jsou dva roky. Pro mě jsou to jen dva roky a pamatuju si každej den! To, co udělala, nikdy nezapomenu.“
„Markéto, stýská se jí po vnučce. Omluvila se… Žijeme jen jednou. Ať přijde.“
„Ne!“ manželčiny oči zableskly. „Nechci ji vidět!“
„Ale já chci! To je moje matka, mimochodem! A když už jsme už u toho, obě jste tehdy byly na omylu. Proč trpěla jen ona?“
„Takže já jsem vinna? Dobře. Ať přijde. My s Terezou odjedeme. Oslavujte spolu!“
„Markéto, neopovažuj se to udělat! Nezodpovídám se za sebe!“
„Ale opovažuju!“ hodila mu do tváře a odešla z pokoje.
Kdysi Markétě všichni záviděli. Manžel – pohledný a úspěšný, byt hned po svatbě. A tchyně… zdála se jako zlatá žena. Markéta se v práci chlubila:
„Představte si, Helena Antonínovna trvala na tom, aby mi Jakub koupil kožich. Řekla: ‚Na zastávce mrznou nohy!‘ To je přece péče!“
„Nosí nám jídlo celými taškami. Sama kouká, co nám chybí, a nakupuje!“
„K narozeninám – nejnovější mobil! Řekla: ‚Dávno sis zasloužila nový.‘ Sen, ne tchyně!“
Když Markéta otěhotněla, tchyně se změnila v bohyni. Zapisovala ji k nejlepším doktorům, nosila nejlepší ovoce, teplé oblečení, vitamíny.
Ale jakmile se narodila Tereza – vše se změnilo.
Tchyně chodila každý den. Koupala, krmila, kontrolovala.
„Máš málo mléka. Protože se nesnažíš!“
„Snažím se!“ bránila se Markéta s hlasem plným slz.
„To jo! Spáčko jedna. Pořád jen pospáváš!“
Jakub žádal matku, aby chodila méně. Urazila se. Začaly telefony, stokrát denně:
„Jak je Tereza? Co jedla? Jak spala?“
„Nezapomeň vyvětrat! Ale ať nenastydne!“
„Jak jsi udělala tu kaši? Bez hrudek?“
Markéta začala tiše nenávidět tu péči. Nikdo ji neposlouchal, nerespektoval. Viděli v ní jen služku pro vnučku.
Jednoho dne, po další přednášce o příkrmech, Markéta explodovala:
„Nechte mě na pokoji!“
„A já ani nepomýšlím na odchod!“ odsekla tchyně. „Ty mi můžeš být ukradená. Důležitá je Tereza! A já tě budu kontrolovat, chceš to nebo ne!“
Za hodinu šla Markéta s dcerou na procházku. Když míjela lékárnu, vzpomněla si, že potřebuje peroxid. Kočárek nechala u vchodu, vběhla dovnitř jen na vteřinu… A když vyšla – kočárek byl pryč.
Svět se zhroutil.
Křik, slzy, dav, policie… Jakub přijel za půl hodiny.
A v tu chvíli – telefon od matky:
„Synku, kde jsi?“
„Maminko?“ sotva popadal dech.
„Našla jsem Terezu. Stála tam sama! Jak vůbec můžeš svěřit dítě Markétě?!“
„Jedu!“ vyštěkl.
„Spáčko, neplač. Všechno je v pořádku. Tereza je u mámy.“
„U tvé matky?!“ Markéta zbledla. „Ona… ona to udělala?“
„Ano.“
Jeli tam. Hádka byla děsivá. Tchyně se bránila:
„Chtěla jsem ji poučit. Ať ví, jak se s dítětem nezachází!“
„Poučit?!“ Jakub byl vzteky bez sebe. „A co kdybychom šli na policii? Chápeš, CO jsi provedla?!“
„Je mi to fuk! Chtěla jsem to nejlepší!“
„A dopadlo to jako vždycky.“
Markéta stála s ledovým výrazem:
„Neodpustím. Nevolte. Nechoďte k nám. Pro Terezu žádná babička neexistuje.“
A tak žijí. Tchyně už nepřichází. Nemůže volat – číslo je zablokované. Markéta, když ji zahlédne na ulici, odvádí dceru jinam.
A Tereze budou brzy tři. Babička je pro ni cizí člověk.