— Mami, proč jsi to udělala? My tu žijeme v teple a pohodlí, a ty jsi sama, uprostřed ničeho, v tom starém domě? — hlas Adélky zněl výčitkou, téměř se slzami.
— Neboj se, holčičko. Už mi tu zvyk. Duše mi dlouho říkala, že potřebuju klid, — klidně odpověděla Jana Dvořáková, skládající do kufru poslední věci.
Rozhodnutí udělala vědomě, bez lítosti. Její pražský byt, kde se tísnili ve čtyřech — ona, dcera, zeť a vnuk — byl pro ně už těsný. Neustálé hádky mezi Adélkou a Jakubem, podrážděné tóny, práskání dveřmi — to všechno ji tížilo víc než stěny. A malý Honzík už povyrostl, Jana si uvědomila: chůva už není potřeba. Její péče najednou byla jen přítěží.
Dědictví po babičce — dřevěný dům ve vesnici u Tábora — zprvu vypadalo jako žert osudu. Ale pak, když prohlížela fotky zarostlého jablonového sadu, půdu plnou hraček z dětství, najednou věděla: tam patří. Tam je klid, vzpomínky, ticho a… možná i něco nového. Srdce jí napovídalo — je čas.
Přestěhovala se během jednoho dne. Dcera ji prosila, aby neodjížděla, brečela, ale Jana ji jen hladila po vlasech a usmívala se. Nebyla naštvaná. Chápala: mladí mají svůj život. A ona má svou cestu.
Dům ji přivítal přerostlou trávou a rozpadlým plotem. Strop trochu povolil, podlaha vrzala a ve vzduchu visel pach vlhka a opuštěnosti. Ale místo strachu a bezradnosti cítila Jana odhodlání. Sundala kabát, vyhrnula rukávy a pustila se do úklidu. Do večera v domě svítila světla, vonělo po čerstvosti a čerstvém čaji, v koutku u kamen ležely knihy a pletená deka, které si přivezla z města.
Druhý den šla do vesnického obchodu — koupit barvu, hadry, drobnosti do domácnosti. Cestou si všimla muže, který na protějším pozemku něco kopal na zahrádce. Vysoký, se šedivými spánky, ale s teplým úsměvem.
— Dobrý den, — pozdravila Jana jako první.
— Dobrý. Jdete na návštěvu? Nebo se sem stěhujete? — zajímal se, utíraje si ruce do starého ručníku.
— Natrvalo. Jsem Jana. Přistěhovala jsem se z Prahy. Dům po babičce.
— Já jsem Karel Novák. Bydlím naproti. Když budete potřebovat pomoc, klidně řekněte. Tady sousedé drží pohromadě, neztratíte se.
— Děkuju. A co kdybyste hned teď přišel na čaj? Oslavíme stěhování. Zároveň se lépe poznáme.
A tak to začalo. Dlouho seděli na zápraží, pili čaj s domácí marmeládou a povídali si o životě. Ukázalo se, že Karel je vdovec. Jeho syn odjel do Brna, volá málo a na návštěvu skoro nejezdí. A Karel, stejně jako Jana, už dlouho necítil, že by byl někomu potřebný.
Od té chvíle byl častým hostem. Přinesl prkna, opravil plot, pomohl s opravou střechy. Donesl seno na topení. A večer seděli pod lucernou, povídali si, vzpomínali na mládí, četli si knížky nahlas.
Postupně se Janin život dal do pořádku. Založila záhony, zasadila jabloně, začala péct koláče, pro které se scházeli sousedé. Adélka často volala, prosila, aby se vrátila, říkala, jak se jí stýská. Ale Jana se jen usmívala a odpovídala: „Holčičko, já tu nejsem sama. Jsem doma. A poprvé po letech jsem opravdu šťastná.“
A tak se dvě osamělá srdce našla. Mezi starými zdmi, tichými uličkami a trávou, která sahala po pás. Našla se, aby dokázala, že nikdy není pozdě začít znovu. A že v starém domě může začít nový život.