Rudý klíček lásky
Tereza klečela na zahrádce, vytrhávala plevel mezi řádky, když zaslechla hlas. Otřela čelo, narovnala se a vyšla před dům. U branky stála neznámá žena, vypadala na čtyřicet let.
„Terezo, dobrý den. Potřebuju s tebou mluvit,“ začala sebejistě.
„Dobrý den… Pojď dál, když si zašla,“ odpověděla Tereza stroze a pustila ji dovnitř.
V kuchyni, zatímco v konvici vřela voda, Tereza nenápadně ženu pozorovala. Povadlý obličej, oči přivřené od slunce. Ať chtěla cokoliv, lehký rozhovor to nebude.
„Jmenuju se Věra. Neznáme se, ale o tobě jsem slyšela. Nebudu chodit kolem horké kaše… Tvůj zemřelý manžel má syna. Chlapci jsou tři roky. Jmenuje se Matěj.“
Tereza ztuhla, upřeně hleděla na návštěvnici. Vypadala příliš stará na to, aby byla matkou tříletého dítěte.
„Není můj,“ pochopila Tereza její pohled. „Bydlela jsem vedle Katky. Tvůj Honza k ní chodil… No, a stalo se. Kluk je zrzavý, pihovatý – jako tvůj muž. Anějakou expertizu nepotřebuješ. Ale… Katka zemřela. Zápal plic, nedoléčila se. Chlapec je sirotek.“
Tereza mlčela, sevřela v rukou hrnek.
„Katka neměla rodinu, nikoho. Pracovala v krámě, bydlela v podnájmu. Když si ho nevezmeš, půjde do dětského domova. A ty… jsi Honzova žena, máte dvě holky. Není to cizí dítě. Je to bratr tvých dcer.“
„A co já s tím mám dělat? Mám vlastní děti! Ty chceš, abych se starala o cizí dítě? A ještě po tom všem!“ Hlas Terezy se zachvěl. „Vezmi si ho ty, když jsi tak hodná.“
„Já ti jen říkám, co je. Rozhodneš se sama. Je to hodný kluk, mazlivý… Je v nemocnici, vyřizují papíry. Čas běží.“ S těmito slovy Věra vstala a odešla.
Tereza zůstala sedět v kuchyni. Čaj vychladl a v hlavě se jí míhaly minulé roky.
Honzu potkala po škole. Zrzavý, veselý, s básněmi a pitomými vtipy. Vzali se za rok, babička jim nechala dům. Narodila se Eliška, pak Anička. Peněz byl vždycky nedostatek, ale drželi se. Pak Honza začal pít. Mizel na dny, lhal, ztrácel práci. Tereza dřela do úmoru, myslela na rozvod. A on… zemřel, opilý, pod koly auta.
Plakali všichni. I Anička, ještě malá. A teď, jak se zdá, měl Honza syna…
V tom okamžiku dovnitř vběhla Eliška.
„Mami, proč jsi smutná? Jdeme do kina a já mám hlad…“
Tereza mlčky položila na stůl talíř s vařenými bramborami a párky.
„Víš, že máš bratra?“
„Co? Jakého bratra?“ Eliška ztuhla.
„Syn našeho otce. Tzři roky. Jeho matka zemřela. Chlapečka chtějí dát do dětského domova. Tak je to.“
„A znáš ho? Tu ženu?“
„Ne. Prý Katka, nebyla odsud. Pracovala v obchodě. Víc nevím.“
Druhý den za ní Eliška přišla do kuchyně.
„Mami, byly jsme s Aničkou v nemocnici. Viděly jsme Matěje. Je… vypadá jako my, mami. Kulaté tváře, zrzavý. Stál v postýlce a natahoval ručičky. Dály jsme mu jablko, pomeranč. Plakal, volal mámu…“
„Co vás to napadlo?!“ vyjela Tereza. „Já lítám v práci, vy studujete, peněz je málo, a vy mi ještě přihodíte dítě? Jak si to představujete?“
„Mami, vždycky říkáš, že děti za to nemůžou. Není to cizí kluk, je náš. Rodný. Nemůže za to, že ho táta zplodil!“
„Nemám peníze!“ vykřikla Tereza. „Anička musí studovat, ty jdeš na školu, a já mám ještě jednu pusu navíc?“
„Když se staneš opatrovnicí, dostaneš příspěvek. Mami, jsi žena… podívej se na něj. Jen se podívej.“
Tereza se vzdala třetí den. Jela do nemocnice. Na oddělení stála sestra.
„Chlapec Matěj… Tři roky. Říkali, že půjde do dětského domova…“
„A vy jste mu kdo?“
„Manželka jeho otce. Zemřelého… chci se podívat, jen se na něj podívat…“
„Včera tu byly holky. Vaše, jak jsem pochopila. Teď pořád pláče. Tak pojďte.“
Tereza otevřela dveře. A zamrzla. V postýlce seděl zrzavý chlapec. Přesně jako Honza. Modré oči, kudrnaté vlasy.
„Teti…“ zašeptal. „Kde je máma?“
„Maminka tě nemá, Matýsku…“
Rozplakal se. Tereza přistoupila, vzala ho do náruče. Hladila ho po vláscích a cítila, jak se v ní něco utrhlo.
„Vezmi mě… Mám hlad… Chci domů…“
Druhý den Tereza sebrala dokumenty. Předčasně odešla z práce, podepsala souhlas s opatrovnictvím. Podala žádost.
Uběhlo patnáct let.
„Mami, nebuď smutná. Slibuju, bude to v pohodě. Poslechnu velitele, budu psát. Rok je hračka, uteče. Pak nastoupím do servisu k Láďovu strýci, víš, že mi jdou auta od ruky.“
„Můj šikula…“ Tereza pohladila zrzavé kudrny, které si nikdy nezvykly na spořádaný účes.
Před ní stál vysoký mladík, už ne dítě. Její syn.
Tereza ho pevně objala. V hrudi se jí svíralo –