Tak poslouchej, tuhle historku ti musím převyprávět po našem…
„Jardo, co seš tak zamračenej?“ Petr mu plácl po rameni, když vycházeli z posilovny.
„No tak, život mi padá do kopru, a já tady hraju, že je všechno v pohodě,“ zavrtěl hlavou Jaroslav a koukal do země.
„Pojď na kafe, něco si dáme – povíš mi to. Cítím, že je to vážný.“
Vešli do malý kavárny nedaleko fitka, objednali si latté a cheesecake. Petr hned začal vyprávět, jak s manželkou vybírali kočárek pro novorozenýho syna, smál se, jak si u toho nadělali. Ale Jarda jen přikyvoval, ani neposlouchal.
„Kde jsi vůbec? Já ti tady kecám, a ty vypadáš, jako bys byl na pohřbu,“ nedal si pokoj Petr.
Jaroslav se zhluboka nadechl, sepjal prsty:
„No tak, víš, že Markéta má holčičku, Elišku. Když jsme začali chodit, bylo jí teprve dva roky. Celou dobu žila s Markétinými rodiči v Brně. Markéta jí posílala peníze, jezdila za ní, ale pořád říkala, že ji bude vychovávat babička. I když jsme se vzali a bydleli spolu v Praze, tvrdila: ‚Jsme jen my dva, a tak to zůstane.‘ Ale před půl rokem přivezla Elišku k nám. Řekla, že je to lepší – škola je blízko, všechno za rohem. Ale mě to štve. Nechci takhle žít.“
Petr na chvíli ztichl, pak si povzdechl:
„No tak, vždyť jsi věděl, že má dítě. Vážně jsi čekal, že ta holka bude celej život někde jinde a nikdy se neobjeví?“
„Jo, věděl… ale Markéta slíbila! Říkala, že Eliška zůstane u babičky. A teď ji mám pořád před očima, motá se mi pod nohama, chce pozornost. Mám Markétu rád, ale nemůžu předstírat, že je to moje dítě.“
„Tak buď ji přijmeš jako svoji, nebo jdi. Tohle se nedělá napůl. Chceš být s Markétou? Miluj i Elišku. Nebo uvolni místo někomu, kdo to zvládne.“
Cestou domů si Jaroslav ten rozhovor přehrával v hlavě. Vzpomínal, jak ho Markéta prosila, aby Elišku odvezl na kroužek, jak doufala, že se sblíží. A on jen nadával, vyčítal, odbýval ji. Dneska ho zase poprosila, aby ji vzal na balet. Souhlasil, ale celou cestu mlčel. Eliška se snažila bavit, vyprávěla, jak ve škole kreslila, jak se těší na Vánoce.
„Jardo, ty mě nemáš rád?“ zeptala se najednou.
„Proč sis to myslíš?“ podivil se.
„No vždyť se mnou nemluvíš, ani se nesměješ. Asi mě nemůžeš vystát. Já taky nemám ráda jednoho kluka ze třídy – nejsme kamarádi. Možná jsme na tom stejně…“
Nestihl odpovědět – dojeli ke studiu. Ale ta slova mu zabodla do srdce. Nemohl na nic jinýho myslet. Když večer Markéta ukládala Elišku, přišel za ní:
„Markéto, a Eliška se vrátí k babičce? Třeba po Vánocích?“
Manželka se na něj otočila s údivem:
„To myslíš vážně? Jsme šest let manželé. Věděls o Elišce od začátku. Je to moje dcera. Teď potřebuje být s námi. Máma už to nezvládá, je stará. A dítě potřebuje matku. Co tě na tom vadí?“
„Tak jsme se nedomluvili. Doufal jsem, že budeme mít vlastní děti, ne že budu vychovávat cizí holku. Promiň, ale necítím, že je moje.“
Markéta zbledla. Rychle odtáhla ruce od okna a ustoupila:
„Cizí? To jako vážně? Šest let jsi se mnou žil, plánovali jsme budoucnost, říkals, že mě miluješ… a teď ti vadí moje dcera? Vítej co, musím o tom přemýšlet. Dneska spíš v obýváku.“
Jaroslav se svalil na gauč, ale usnout nemohl. Myšlenky mu lítaly jako splašený. Cítil, že Markéta má pravdu. Ale taky cítil bolest – připadal si zrazený. Věřil jedněm pravidlům, a najednou se všechno změnilo.
K ránu se mu zdál sen: Eliška se smála, běžela k němu, objala ho, on ji zvedl do náruče, točil se s ní, a ona zašeptala: „Tati.“ Probudil se celý zpocený. Bylo mu z toho divně. Ten sen ho zasáhl víc, než čekal.
Vstal, došel k zrcadlu, podíval se sobě do očí. Odpověď byla jasná: buď Elišku přijme a zase je rodina, nebo musí odejít, než to všechny ještě víc zničí. Volba je na něm.