Milada spala jako zabitá, když ji probudil ostrý zvonek u dveří.
„Pro Kristovy rány, kdo to může být takhle brzo?“ zamumlala a převalila se na druhý bok. Ale zvonění neustávalo. Nepřetržité, nervózní, jako by tam někdo zvenčí bojoval s časem.
Rozmrzele si přehodila župan a došla ke dveřím. Podívala se kukátkem. Přede dveřmi stála zchoulostivělá stařenka, v náručí obrovského huňatého kocoura, s obličejem bílým jako křída, jako by z ní život už dávno vyprchal.
„Kdo je tam?“ zavrčela Milada bez sebemenšího úmyslu otevřít. O takových babičkách se vyprávěly historky – a ne všechny měly šťastný konec. Ale vtom stařenka vydechla, sklesla a začala se sesouvat po zdi. Kocour se jí vytrhl z náruče a s žalostným mňoukáním začal kroužit kolem.
„Bože, proč zrovna já…“ povzdechla si Milada a otevřela dveře.
„Babičko, je vám špatně? Zavolám sanitku, nebojte se, bude to dobrý,“ špitla, když stařenku podpírala. Dovlekla ji k pohovce a vytočila číslo záchranky.
Kocour, jako by rozuměl, sedl si vedle a pozorně sledoval každý její pohyb.
„Jak se jmenujete, babi?“
„Josefa Nováková… doklady mám tam…“ zachraptěla stařenka a ukázala na batoh.
Milada vyndala doklady, ale než stihla položit další otázku, babička tiše zašeptala:
„Jenom, holčičko, do nemocnice nejdu… Mám tady vnuka. Musím mu donést peníze, jinak nás s Mourovým vyhodí z bytu…“
„Až přijede lékař, rozhodne, jestli můžete jít. O kocoura se postarám, nakrmím ho. Ale proč vy nosíte peníze vnukovi, a ne on vám?“
„Neptej se, dítě. To není pro tvé uši…“ smutně odvrátila oči.
Vtom znovu zazvonilo. Přijeli záchranáři. Po prohlídce rozhodli: okamžitě do Nemocnice Na Homolce.
„Nikam nejdu!“ vzepřela se Josefa.
„Jezděte, babi. Přijdu za vámi, slibuju. S kocourem to zvládnem.“
Druhý den vstala Milada dřív než obvykle. V hlavě jí vířila jediná myšlenka: Proč mě pořád strkají do cizích dramat? Ale srdce jí napovídalo – není to náhoda. V Josefě bylo něco důvěrného.
Své rodiče Milada téměř nepamatovala. Zemřeli, když jí bylo třináct. Otrava pálenkou. Od té doby byl její život jedna velká šlamastyka. Dětský domov. Jediná sousedka, stará Božena, jí dělala dětství o trochu snesitelnější. Ale i ta zemřela, když jí bylo šestnáct. Od té doby – sama, nikomu nepatřila.
Teď je jí třiadvacet. Je samostatná, chytrá, nebojí se překážek. Včera, když prohlížela babiččiny doklady, zahlédla adresu. A dnes tam zamířila.
Dům v ulici Na Petřinách byl obyčejný. Před vchodem seděly dvě sousedky. Milada se dala do řeči – a za deset minut věděla celý Josefín příběh.
Před lety zůstala sama s vnukem po smrti jeho rodičů. Vychovala ho, jak mohla. Ale sotva dospěl, spadl do špatné party. Teď babičku vyhání, vyžaduje peníze, vyhrožuje, že kocoura zabije, pokud nepřinese. Jejich byt pronajímá, sám bydlí v pohodlí u přítelkyně. Policie? Ta se do rodinných sporů neplete.
Miladu zalil vztek. Vyběhla schody, zazvonila. Otevřel ospalý chlápek, od nějž táhl pach alkoholu.
„Ty hajzle! Jak se opovažuješ vyhazovat starou ženu?!“ vrazila do bytu se sevřenými pěstmi. „Bal si věci a vypadni! Jinak budeš litovat!“
Chlapík mlčky kývl. Za čtvrt hodiny s taškou přes rameno zmizel. Milada uklidila, nakrmila Mourového a šla za Josefou.
Stařenka se rozplakala, když ji uviděla.
„Přinesla jsem jídlo a potřebné věci. A vnuka jsem vyhodila. Neodmlouvejte, babi. Starý lidi nemaj spát na ulici.“
„Děkuju ti, holka. Myslela jsem, že skončím pod mostem…“
„Já vás potřebuju. A Mourej taky. Odpočívejte. Zítra přijdu.“
Za týden si Milada JosefMilada si Josefu odvezla domů, kde už čekal vycouraný kocour a voněl tam čerstvě upečený koláč.