Syn přivedl do domu novou ženu se dvěma dětmi. Teď je pro mě každý den peklo
Už třetím rokem žiju jako v nekonečném nočním můře, ze které není probuzení. Všechno začalo ten den, když můj syn Jakub, pětatřicetiletý dospělý muž, přivedl do našeho pražského dvoupokojového bytu svou novou manželku. Ženu jménem Alena. Měla už dvě děti z předchozího manželství. Nejdřív říkal, že je to jen dočasně. Dočasně. Jak často my ženy tomuto slovu věříme…
Uplynuly tři roky. V našem bytě teď nežije rodina, ale celá armáda: já, můj syn, jeho žena, její dvě děti a… znovu je těhotná. Bůh mi ve stáří nedopřál klid, pohodu, ani možnost se nadechnout. Zřejmě mě za něco trestá.
Alena není invalidní, není nemocná, je jí něco přes třicet. Ale pracovat nechce. Tvrdí, že je „zaneprázdněná dětmi“. Jenže děti každé ráno odcházejí do školky. Alena ne. Neodchází do práce. Odchází na procházku. Nebo za kamarádkou. Nebo na manikúru. Nač, to nevím.
Jakub zpočátku ujišťoval: vyřídí papíry, vše se srovná, ona si najde práci a oni si pronajmou byt nebo vezmou hypotéku. Uvěřila jsem. Jsem přece matka – vždycky doufám. Ale minul rok, druhý, teď už třetí. Nic se nemění. Jen Alenino břicho roste.
Nemůžu říct, že by se ke mně chovala otevřeně hrubě. Nespílá mi, mluví zdvořile. Ale v domácnosti nedělá nic. Umyje podlahu? Umyje nádobí? Uvaří? Ani náhodou. Ani o své děti se pořádně nestará – pustí jim pohádky, strčí jim něco do ruky a sedí u telefonu. Večer pak od ní ticho a od dětí jen křik.
Všechny domácí práce padají na mě. Vstávám ve čtyři ráno. Pracuju jako uklízečka ve dvou kancelářích, myju podlahy, domů se vracím kolem osmé, sotva stihnu vypít čaj – už musím uklízet, prát, vařit. Zatímco všichni odejdou, sama drhnu kuchyň, aby se nelepila od mastnoty, peru prádlo, vařím oběd. Protože v poledne se syn s manželkou vracejí – musí se najíst. Pak zase práce, večeře, a po deváté večer si konečně můžu sednout. Někdy jen stojím v kuchyni a brečím. Bezmocí.
Můj důchod padne na nájem a jídlo. Jakubova výplata na takovou bandu nestačí. A Alena je, jak jinak, „na mateřské“. Ještě než do ní vlastně nastoupila.
Nedávno jsem se pokusila promluvit se synem. Řekla jsem, že byt je malý, nás je moc, že je to na mě těžké, zdraví mi už neslouží. Dokonce jsem skončila v nemocnici – tlak mi vyskočil u plotny. Lékař kategoricky zakázal přepínat se. A on jen pokrčil rameny a prohlásil:
„Mami, ty tady nebydlíš sama. Byt je taky můj. Nikam se stěhovat nebudeme. Nemáme peníze. Tak to nějak vydrž.“
To byla celá rozmluva.
To byla všechna vděčnost.
To byl celý můj syn.
Přemýšlím, že odejdu. Půjčím si, zadlužím se, ale najdu si svůj koutek. I kdyby menší, i kdyby bez oprav. Hlavně ať je tam ticho. Hlavně ať tam nikdo není. Protože už nemůžu. Neunesu, až se v domě objeví další dítě. Tady už se nežije – tady se přežívá.
Už nežiju. Sloužím. Jsem otrokyně. Ve vlastním domě. Ve svém stáří. A nejhorší je, že nikdo z nich, vůbec nikdo, se nezamyslí, jak se cítím. Oni jen žijí. A čekají, až uvařím, uklidím, ztichnu.
Chce se mi křičet, ale zatnu rty. Už nemůžu, ale stejně to všechno dělám. Protože jinak špína, hlad, zima. Protože jsem matka. Protože jsem babička. Protože jsem sama.