Dnes jsem zapsala do deníku své nejčernější myšlenky. Připadá mi, že svého syna už ani nepoznávám – ne tělesně, ale duševně. Jakoby před očima pohasínal, ztrácí sebe sama, svou vůli, svou podstatu. A všechno kvůli té ženě, s níž žije. Kvůli té, která se kdysi zdála tak spolehlivá a slušná, ale ukázala se být… ani slova nenajdu, abych nezačala plakat nebo křičet.
Jaromír se oženil před pár lety. Bylo mu už přes třicet, měl stabilní práci, kariérní postup. Tehdy se stal ředitelem logistické společnosti tady v Brně. Měl už syna z prvního manželství, a tak jsem si říkala, že druhou ženu si vybírá obzvlášť opatrně. Ano, s Lenkou to šlo rychle. Také byla podnikatelka – vlastnila síť obchodů, stále zaneprázdněná, přísná, bez citu. Ale nechtěla jsem se plést. Hlavní bylo, aby byl šťastný.
Před svatbou u nás Lenka pár měsíců bydlela. Tehdy jsem si ještě pomyslela: holka s charakterem, nekecka, v domácnosti čisto. Jaromír zářil štěstím, říkal, že našel tu pravou. Svatba byla skromná, ale upřímná. Dary, přípitky, květiny. Pak se nastěhovali do vlastního bytu.
Za pár měsíců Lenka najednou prohlásila, že „už je čas na dítě“. Věk jí přece neuteče. Zpočátku to nešlo, pak odjela s kamarádkou na Mallorcu, a když se vrátila, oznámila: „Čekám dítě.“ Jaromír byl nadšený, ale já cítila divný neklid. Zase jsem mlčela.
Těhotenství bylo těžké. Lenka byla podrážděná, výbušná. Někdy brečela, jindy křičela. Jaromír volal, ptal se, jestli je normální, aby se žena tak chovala. Říkala jsem – hormony, stává se. Myslela jsem, že po porodu bude líp.
Ale bylo hůř. Když ji vyzvedával z porodnice, přinesl jí nádhernou kytici. Aniž by promluvila, hodila ji rovnou do koše u vchodu. Podívala jsem se na syna – stál tam zmatený, s pokrčenými rameny. Nevěděla jsem, jestli ho obejmout, nebo křičet bezmocí.
Pak začala odcházet za svými věcmi a nechávat mi vnoučka. Jezdila jsem, hlídala. V jejím bytě byl dokonalý pořádek, vše naplánované do detailu: krmení, spánek, procházky. Ale od ní – ani úsměv, ani dík. Stále napjatá, chladná, s podrážděním v hlase. Cítila jsem se tam jako vetřelec. Přitom jsem pomáhala, jak jen šlo.
Utekly roky a nic se nezměnilo. Jaromír byl jiný. Unavený, skleslý, jako by v něm zhaslo. Zkoušela jsem s ním mluvit, ale vymluvil se na únavu. Až jednou přiznal: „Nevím, jak s ní žít. Pořád je nespokojená. Všechno je špatně.“ Snažil se s ní mluvit, ptal se, co se děje, jak jí pomoci. V odpověď křik, výhrůžky: „Odjedu k rodičům, vezmu si dítě a už ho neuvidíš.“
Pak začalo peklo. Lenka mu zakázala jezdit na služební cesty. „Nejsem chůva, dítě je tvoje, starej se.“ Jaromír dal výpověď z pozice ředitele, přešel na home office, našel si přivýdělek s volnější pracovní dobou. Výplata klesla na polovinu. Lenka mu začala vyčítat, že je teď „nikdo“ a „žije na jejím krku“. A to všechno obětoval kvůli ní, kvůli rodině.
Před měsícem onemocněl. Chřipka. Teplota kolem čtyřicítky. Poprosila jsem, ať mi přivezou vnoučka, aby se nenakazil. Lenka odmítla. Přijela jsem sama. Vešla dovnitř a málem jsem se složila. Jaromír s opoceným čelem, rudýma očima, vytíral podlahu a myl nádobí. A ona ležela na gauči s telefonem a utrousila podrážděně: „Copak může jen tak ležet? Já jsem taky chodila s horečkou.“
Sedla jsem si v kuchyni a prostě brečela. Můj syn – chlap se zlatým srdcem, inteligentní, laskavý – se změnil v pouhý stín. Ona ho ničí, drtí, rozmělňuje. A on všechno snáší, vše odpouští. Nevím, co dělat. Když s ním mluvím, neposlouchá. S ní je řeč zbytečná. Je jako ledová socha. Bojím se, že jednoho dne prostě nevydrží. A já ho ztratím – tentokrát napořád.