„Koho si to přivádíš domů, synku…“
Alžběta Nováková strávila celý den u kamen. Připravila oblíbené pochoutky, nadívané zelné listy, pečené kuře s křupavou kůrčičkou. Dnes byl výjimečný den – její syn Jakub měl poprvé přivést svou nevěstu.
Dům zářil čistotou, ubrus byl vyžehlený, koláč chladl na okenním parapetu. Alžběta si po několikáté upravila vlasy, zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a s tlukoucím srdcem čekala – tolik toužila, aby se budoucí snacha cítila vítaná.
Zaznělo cvaknutí zámku. Alžběta napřímila záda: „To jsou oni!“ chtěla vykročit do předsíně, když vtom zaslechla tlumené hlasy.
„Jaku, to jako vážně? Tohle je tvůj byt?… Vždyť je to jako v muzeu,“ odsekla s pohrdáním Radka.
„Buď zticha, Radko… Mamka uslyší. Proč musíš vždycky…“
„Ať si slyší! Třeba jí konečně dojde, že ten haraburdí už dávno patří do šrotu!“ Rozzuřeně kopla do staré komody na chodbě.
„Co si to dovolujete?!“ Alžběta vykročila z pokoje, tvář zbledla, oči jí plály. „Nejsme tady na tržišti, ale v mém domě.“
Nastalo dusné ticho.
Radka se ani neomluvila. U večeře ohrnovala nos, jen si pohrávala s jídlem, neustále naznačovala, že zařízení je „zastaralé“, a že rozhodně nehodlají bydlet tam, dokud se neudělá pořádná rekonstrukce.
Alžbětě se udělalo těžko u srdce. Beze slova vstala, vyšla na balkón a přitiskla dlaň k hrudi. Poprvé za třicet let litovala, že syna vychovávala sama. Manžel odešel, když bylo Jakubovi sotva pár měsíců. Vzala na sebe vše – práci, výchovu, domácnost.
A teď jí ten dům překážel nějaké cizí ženě.
Když Radka oznámila, že čeká dítě, Alžběta mlčela. Už chápala: toto manželství nepřinese nic dobrého. Příliš rozdílné hodnoty. Ale kvůli dítěti, kvůli synovi… Nabídla: „Zůstaňte tady. Byt je prostorný. Jeden pokoj si upravte podle sebe.“
„Jeden pokoj je málo!“ odbyla ji Radka. „Chceme prodat tuhle veteš a koupit dva menší byty.“
„Nedovolím, aby se rozprodávalo to, na čem moji rodiče pracovali celý život!“ Alžběta už nevydržela.
Nazítří Jakub přišel s papíry. Žádal o vyčlenění svého podílu. Alžvěta podepsala, aniž by se podívala.
„Prodej. Udělej, jak uznáš za vhodné. Jen věz, že s tímto domem ztrácíš nejen zdi, ale i kus rodiny.“
Za týden Alžběta zemřela. Tiše, v noci, ve spánku. Jakub našel její fotky na okenním parapetu. Na jedné držela jeho jako miminko u babiččina klavíru.
Stál v prázdné místnosti, kde teď zůstalo jen tiché ozvěna.
A nábytek… Ten už Radka stihla prodat.
Za tři roky žil Jakub ve svém garsóně. Sám. Radka s dítětem – jinde. A jediné, co zbylo – starý stůl se zeleným suknem, stojící v koutě. Vedle fotka maminky. A každý večer prosil v srdci za odpuštění…