Studený podzimní déšť bičoval rozbahněnou cestu vedoucí do vesnice Větrov. František Novák, shrbený pod přívaly vody, vytrvale kráčel vpřed. Bláto se mu lepilo na podrážky, každý krok byl bojem, ale nezastavoval se. Dnes musel být tam, u své Aleny. Konečně se šedivou clonou deště rýsovaly obrysy starého hřbitova.
„Tady je její bříza,“ zašeptal František a hlas se mu třásl bolestí.
Přistoupil k prostému náhrobku a těžce klekl, nevšímal si, jak promáčený oděv ledví tělo. Déšť se mísil se slzami, stékaje po vrásčité tváři. Nevěděl, jak dlouho tu stál, nořen do vzpomínek. Náhle však zaslechl za zády kroky. František se otočil a ztuhl, srdce se mu stáhlo překvapením.
Ráno toho dne bylo chmurné a teskné. František Novák, zahalený do starého pláště, stál na autobusové zastávce ve městě. Autobus měl zpoždění, a to ho rozčilovalo. Vedle něj se mladá dívka bezstarostně smála, hovoříc do telefonu, nevšímajíc si jeho zamračeného pohledu.
„Mohl bys být potichu?“ vyjel na ni podrážděně.
„Promiňte,“ koktala a odložila telefon. „Mami, zavolám ti později, ano?“
Nastalo těžké ticho. František se cítil trapně, jeho hrubost ho samotného zasáhla. Odkašlal si a zamumlal:
„Promiňte, dneska nemám dobrou náladu.“
Dívka se na něj podívala s laskavým úsměvem:
„To nic, takové počasí každého rozladí. Ale já mám podzimní déšť ráda. Voní, jako by sama podzim dýchala!“
František mlčel, jen přikývl. Nebyl z těch, kdo by se snadno zapovídali s cizími lidmi. To vždycky dělala Alena. Starala se o všechno – od účtů po návštěvy příbuzných. František její péči bral jako samozřejmost, dokud byla po jeho boku. Bez ní byl jeho svět prázdný jako vypálené pole.
Dívka, nerozladěna jeho mlčením, pokračovala:
„Víte, možná je dobře, že autobus má zpoždění. Aspoň nestihnou pozdní lidé. Třeba moje kamarádka ještě nedorazila.“
František chtěl namítnout, že je to slabá útěcha pro ty, kdo se třesou zimou, ale v paměti se mu vynořila Alena. Kdyby před čtyřiceti lety nenaskočil do toho autobusu v poslední chvíli, jejich cesty by se možná nikdy nezkřížily. Jaký by byl její život? Byla by šťastnější bez něj?
Alena vždy uměla vidět světlo i v těch nejtemnějších dnech. Její úsměv byl jako paprsek slunce a její laskavost hřála všechny kolem.
„Ani jsem nevěděl, když jí bylo těžko,“ napadlo Frantíka a oči mu zalily slzy.
Aby se rozptýlil, rozhodl se v hovoru pokračovat:
„Jedete do Větrova? Zapadlé místo, mladých tam skoro není.“
„Ano,“ přikývla dívka. „Jsem vnučka tety Marie, jedu ji navštívit. A vy?“
„Za manželkou,“ tiše odpověděl František. „Tam jsou její rodné kořeny.“
„Jak se jmenovala? Třeba jsem o ní slyšela.“
„Nováková. Alena Pavlovna.“
Dívka se zamyslela, ale zavrtěla hlavou:
„Ne, tu neznám.“
„Odešla se mnou do města,“ vysvětloval František. „Jen rodiče občas navštěvovala. Po jejich smrti tam jezdila málokdy.“
Zamlčel se, ponořen do vzpomínek. Alena Větrov tolik milovala, snila o tom, že tam budou jezdit častěji celá rodina. Ale František neměl nikdy čas. Teď čas měl, ale rodina byla pryč. Syn Václav žil svůj vlastní život, vnoučata nepřivážel.
„A tam je moje kamarádka!“ zvolala dívka a zamávala. „Pojď sem, Aničko!“
Otočila se s úsměvem na Františka:
„A teď už přijede i autobus.“
A skutečně, za rohem se objevil autobus. Cesta do Větrova trvala asi dvě hodiny. František si vzpomněl, jak kdysi Alena v mládí nestihla autobus a oni spolu bloumali městem až do půlnoci. Byla to doba plná nadějí a tepla.
Pak přišla všednost. S Alenou se téměř nehádali – s ní to ani nešlo. Její trpělivost a laskavost byly bezedné. Ale František se změnil, její lásku začal brát jako samozřejmost, nevážil si těch chvil, které spolu sdíleli.
Kdyby mohl sám sobě mladému říct jediné slovo, bylo by to: „Váž si.“
Když autobus vjel do vesnice, Františkovo srdce zrychlilo. V mysli se mu vynořil výrok z knihy: „Peklo je, když nikdy víc.“
Déšť ve Větrově nepřestával, bubnoval na střechu autobusu. František se ztěžka zvedl:
„Můj konec.“
Vkročil do lijáku, aniž by se ohlédl. Dívka s kamarádkou vystoupily také, kryjíce se pod přístřeškem. Když viděly, kam kráčí, vykřikly:
„Kam jdete? Tam je přece jen hřbitov!“
František se zastavil, otočil, ale mlčel. Jeho pohled řekl vše. Dívka sklopila oči a pochopila.
Ten den, kdy Alena navždy odešla, byl pro Františka černou skvrnou. Hádali se o maličkost. Jako obvykle se uzavřel, odmítl večeři a mlčel. Alena, která o něj vždy pečovala, se snažila smířit, ale on zůstal chladný.
„Jdu do obchodu,“ řekla, utírajíc slzy. „Nechceš něco?“
„Nic,“ zamumlal.
Odešla a on ji už nikdy neviděl. Na přechodu ji srazilo auto. V jediném okamžiku se Františkův život zhroutil, zanechávaje jen prázdnotu a vinu.
Teď kráčel rozbahněnou cestou, necítil zimu. Déšť mu bil do tváře, ale vytrvale směřoval k hřbitovu. Když došel k Alenině hrobu, klekl.
„Tady je tvá bříza, holčičko,“ zašeptal, dusivě chycen hořem.
Slzy mu tekly, mísíce se s deštěm. Ztratil pojem o čase, tonouc v bolesti. Ale náhle se ozvaly kroky. František se otočil a ztuhl. PDívka mu tiše podala deštník a řekla: „Pojďte, Alena by si přála, abyste nezůstával v tom dešti sám.“