Svatba se nekonala. Ženich k nevěstě nepřijel.
Kolik dívek od raného dětství sní o bílých šatech, květinovém věnečku, o mrazení v zádech při slovech „prohlašuji vás za muže a ženu“… Marie byla jednou z nich. Byla tichým, něžným děvčetem, snivým a citlivým. Často zavírala oči, když v televizi ukazovali svatební obřady, a představovala si, jak jednou půjde ruku v ruce se svým milým — za zvuků hudby, pod obdivnými pohledy, se třesoucím se srdcem.
Jejího Jakuba potkala ještě na univerzitě. Studovali práva, každý v jiné skupině. On vysoký, světlovlasý, s pevnou postavou a neposednýma očima. Ona štíhlá, ladná, s přirozenou elegancí a vlídným úsměvem. Celá fakulta říkala, že byli stvořeni jeden pro druhého. Jakub od ní neustoupil ani krok. Doprovázel ji domů, nosil kávu do školy v mrazivých ránech, maloval srdíčka do jejích sešitů. Jejich vztah byl jako z románu — čistý, něžný, upřímný.
Po roce ji požádal o ruku. U státnic už se rodiče znali, jezdili spolu na chatu, scházeli se jako přátelé. Svatbu naplánovali hned po promoci. Vše šlo jako po másle. Marie s kamarádkami týdny vybírala šaty, prohlížela katalogy, obcházela salonky. A jednou, když ve snu spatřila svůj vysněný oděv — jemné krajky, smetanový hedváb a lehký vleček — probudila se s myšlenkou: „Takové si musím pořídit.“
V salónu, kam přišla s přítelkyněmi, prodavačka Hana po jejím vyprávění náhle usmála a řekla:
„Před pár dny nám vrátili šaty, přesně jak jstej popsala. Chcete je vidět?“
Marie se do nich zamilovala na první pohled, ještě než je zkoušela. Bylo to, jako by vyšly z jejího snu. Jen kamarádka jí pošeptala: „Hanka říkala, že té nevěstě svatba nakonec nevyšla… Neměla bys to raději odmítnout?“ Ale Marie nechtěla nic slyšet. Osud je osud. Šaty zabalili a ona pak chvějícím se srdcem čekala na velký den.
Den před svatbou zůstala v hotelovém pokoji — sama, aby si vše promyslela. Šaty si znovu oblékla, točila se před zrcadlem. A tu jí náhle připadalo, že v odrazu má na hlavě černou stuhu. Zalehla ji mrazivá chvíle, ale přičítala to nervozitě.
Ráno vše běželo jako na drátkách: líčení, účes, šaty… Marie vypadala jako z titulku módního časopisu. Rodiče, když vešli do pokoje, jen tiše vydechli úžasem. Zbývalo už jen počkat na Jakuba. Uběhla hodina. Pak dalších třicet minut. Marie už se neusmívala. V okně zahlédla policejní auto. V hrudi ji něco píchlo. Vyšla do chodby, sotva se držela na nohou.
„Promiňte… jste Marie?“ zeptal se mladý strážník. „Váš snoubenec… Jakub… měl nehodu. Opilý řidič vjel do protisměru. Na místě zemřel.“
Marie neplakala. Jen ztuhla. Pak pomalu klesla na podlahu a zakryla si obličej dlaněmi.
Uběhly tři dny. Stála na hřbitově v těch samých šatech, teď však s černou stuhou ve vlasech. V ruce svírala společnou fotografii. Položila ji do rakve, naklonila se, políbila Jakubovy studené čelo a zašeptala:
„Promiň… kdybych věděla, nenechala bych tě odejít…“
Od té doby ji už nikdo neviděl usmívat se. Jako by v ní plamen pohasl. Žila jen ze setrvačnosti. Rodiče říkali, že je to deprese. Lékaři psali o adaptační poruše. Ale matka věděla — její dcera pomalu odchází.
Přesně o rok později, v den, kdy měli slavit výročí svatby, Mariino srdce přestalo bít. Lékaři napsali: „srdeční zástava ve spánku.“ V rukou svírala tu svatební fotografii.
Láska byla skutečná. Příliš skutečná, než aby se dala přežít.
Věříte, že láska může být tak silná, že bez ní nelze žít?