Když jsem potkal Alžbětu, myslel jsem, že mi spadl z nebe samotný poklad. Byla přesně ten typ ženy, o které muži sní – laskavá, starostlivá, s očima jako z českého filmu. Každé ráno mi posílala zprávy: „Jak ses vyspal?“ nebo „Nezapomeň snídat!“ Když začalo pršet, už čekala před mojí kanceláří v Praze s deštníkem. Na stole mi pravidelně nechávala malé pozornosti – koláče od její babičky z Brna, knížky od mých oblíbených českých autorů. Kamarádi mi to záviděli a já si připadal jako v pohádce.
Byl to jako živý sen. Večerní procházky po Karlově mostě, povídání o ničem a o všem zároveň. Když se mi jednou v Liberci klekla a s prstýnkem od místního zlatníka požádala o ruku, málem jsem omdlel štěstím. Dokonce se vydala za mými rodiči do Ostravy, jen aby je požádala o požehnání. Cítil jsem se jako hrdina z české pověsti.
Ale po svatbě v jednom malebném kostelíku na Moravě se vše změnilo.
Nejdřív to byly maličkosti. Ranní zprávy přestaly chodit, její sladké „Jak se máš, miláčku?“ zmizelo. Když jsem ji chtěl obejmout, byla strnutá jako socha svatého na mostě. Dřív na mě hleděla s láskou, teď mě přehlížela, jako bych byl průhledný.
Doma to bylo ještě horší. Kde dřív běžela s utěrkou a smíchem, teď jen odsekla: „Pokud chceš čisté nádobí, umyj si ho sám.“ Když praskla polička, jen pokrčila rameny: „Tak si nalej pivo a zavolej řemeslníka.“ Přitom před svatbou tvrdila, jak ji baví kutit kolem domu.
Nerozumím tomu. Nezměnil jsem se. Pořád jsem ten samý chlap – pracuji v téže firmě v Plzni, chodím na fotbal s kamarády, udržuji se v kondici. Ženy na mě občas pokukují. Ale Alžběta? Jako bych pro ni najednou neexistoval. Jako bych byl jen nábytek v jejím životě.
Můj táta říká: „Však to znáš, chlapče. Manželství není romantika. Hlavní je, že tě živí, nechodí za jinými a má tě ráda.“ Ale já nechci žít s někým, kdo je se mnou jen z povinnosti. Chci cítit, že mě miluje. Ne že jsem jen pohodlné řešení.
Včera večer jsem ji pozoroval. Nevšimla si. Seděla s mobilem, usmívala se na nějaké fotky. Najednou mi blesklo hlavou – není tam někdo jiný? Možná to je ten důvod jejího chladu, jejího odstupu. Možná mě už nemiluje.
Nechci tomu věřit. Ale co když je to pravda?
Jak to s ní mám probrat? Jak zjistit, co se děje? Pořád ji miluju. Nedokážu si představit, že by byla s jiným. Ale pokud mě opravdu podvedla… dokázal bych to odpustit?
Kluci, zažil někdo z vás tohle? Co dělat, když tvoje žena před a po svatbě jsou dvě různé osoby? Jak uniknout z toho pocitu, že jsi pro ni jen další věc v bytě? Nevím, co mám dělat… ale už to v sobě nemůžu dusit.
Dnes jsem pochopil jednu věc – láska není jen o svatbách a prázdných slibech. Je to každodenní volba, kterou musíme dělat oba. A pokud jeden přestane volit, druhý zůstane sám. I uprostřed společného bytu.