Hořký svátek: drama Jany
Jana seděla u kuchyňského stolu a pořád dokola přepočítávala peníze. Peněženka byla téměř prázdná a do výplaty ještě týden.
„Málo,“ povzdechla si. „Ale co nadělám? Taková už je moje mzda…“
Musela zaplatit účty, nakoupit jídlo, ale za co? Procházela se obchodem v centru městečka Poděhradice, vzdychala při pohledu na ceníky, které jako by rostly před očima. Nakonec si mohla dovolit jen mléko, chleba a balíček těstovin. Máslo bylo nad její možnosti, ale margarín ještě ušel. Káva, čaj, bonbóny k čaji, oblíbený sýr – to všechno zůstalo na pultech.
Nezbývalo jí nic jiného než zajít k bývalé tchyni pro zeleninu. A tam na ni čekalo nevyhnutelné:
„Já ti to říkala!“ zopakovala už po sté Marie Nováková.
Tchyně byla přísná, ale moudrá žena. Bylo jí šestasedmdesát a vždycky měla pravdu. Kdyby ji Jana poslechla před lety, možná by teď neprohledávala peněženku se slzami v očích. Možná by žila jako normální lidi. Nebo dokonce lépe! Ale co bylo, to bylo.
Před dvěma lety ji její muž, Petr, opustil. A to rovnou na její narozeniny. Jana celý den vařila, prostřela nádherný stůl. Petr usedl, s chutí se najedl a pak najednou prohlásil:
„Tak, Jano. Dost. Odcházím od tebe.“
Ztuhla, nevěřícně zírala. On pokračoval, neskrývajíc podráždění:
„Kolik ti je dneska? Čtyřicet jedna, že? A mně čtyřicet pět. V tomhle věku bychom už měli mít vnoučata! A kde jsou? Nejsou. Protože nemáme děti. Ty ses o ně nepostarala!“
„Co to říkáš?“ zalapala Jana po dechu. „O čem to mluvíš? Chudáčku, unavil ses, co? Jaké děti s tebou? Ty se ani nepostaráš o kočku, ta u tebe chodí celé dny hladová! Já chodím po bytě po špičkách a ty řveš, že dělám randál! Jaké děti bys chtěl? Třeba jsem je schválně nechtěla mít právě s tebou!“
Odkud se v ní vzala ta odvaha? A proč? Petr jako by na to čekal, vyskočil, odstrčil židli a na rozloučenou hodil:
„Budu zatím bydlet jinde. Dávám ti čas, abys si našla bydlení. Byt je přece můj!“
Dveře s třeskem zapadly a zůstalo po nich mrtvé ticho. Jana seděla, nevěděla, co dělat, a v hrudi se jí rozlévala prázdnota.
Později jí vyprávěli, že Petr se „trochu oženil“ s mladou prodavačkou z obuvnictví, kam si jednou přišel pro boty. Vyprávěli to s chutí, rozplývali se nad tím, jak její bývalý k ní běhal s květinami. A ty květiny byly z jejich zahrádky – lilie, o které Jana léta pečovala: jemně růžové, citrónově žluté, tygří, ohnivě červené. Vytrhal je i s kořeny, polámal stonky, bez lítosti.
Janě té dívky bylo líto. Myslí si, že chytla štěstí za pačesy? No, uvidíme. Petr litoval peněz na kytici, bude litovat i na šaty, na boty. I když když se podívala na jeho novou vyvolenou – statnou, sebevědomou –, bylo jasné, že jí litovat nemá smysl. Petr si zřejmě vybral někoho, kdo mu „vyrodí celou mateřskou školku“. Ať si to zkusí.
Věděla o tom tchyně? Před Janou syna peskovala, ale dostalo se i jí:
„Co jsem ti říkala před dvaceti lety? Pořád se oblékáš, jako kdybys vytáhla první věc ze skříně! Kolik jsem ti dala slušných šatů? Kde jsou? Tak si teď choď sama!“
Jana si ty „šaty“ pamatovala – obrovské tepláky po kolena, s fleecovou podšívkou, v trapném květinovém vzoru. Petr by utekl už dávno, kdyby ji v tom viděl.
Začalo se dělit majetek. Petr tvrdil: „Všechno je moje!“ Soud ale rozdělil vše napůl. Janě připadla chata, Petrovi byt. Pak se ale vmísila Marie Nováková, která už roky žila na chatě a pronajímala svůj byt za slušné peníze:
„Tak, děti, a mě se nezeptáte? Jana sem začne chodit, vodit si sem chlapy, a kam já pak půjdu?“
„Domů, mami,“ odsekl Petr.
„Ty chytráku! A tvoje holka jak bude každý den jezdit do práce? Budeš se s ní válet v bytě?“
Nakonec se dohodli: Marie Nováková zůstala na chatě, svůj byt přenechala synovi a Jana si ponechala jejich společné bydlení. Jenže sotva se trochu uklidnila, přišla další rána: soud rozdělil nejen majetek, ale i dluhy. Teď Jana splácela polovinu Petrova úvěru. Za „hezčí život“ se muselo platit.
Proto teď trmácela k autobusové zastávce. Autobusy v Poděhradicích jezdily málokdy, jednou týdně. Všichni tu měli auta, v hromadné dopravě seděly jen babičky, které se znaly odjakživa. Povídaly si, stěžovaly si na důchody, ceny, probíraly novinky. Jana mlčela a dívala se z okna. Jet si vyprosit zeleninu na vlastní chatě bylo ponižující.
Každý záhon obdělávala, okopávala, radovala se, když vykoukly první zelené lístky. Dům tonul v květinách, stromy měly pečlivě nabílené kmeny. Uvnitř bylo světlo, záclony s veselými vzory, postel přikrytá pestrou dekou, stůl s jemnými židlemi a bílým ubrusem. Žádné haraburdí – žádné staré gauče, roztrhaná křesla, hromady hadrů. Prostor, vzduch, krása.
Není divu, že se sem Marie Nováková před pěti lety nastěhovala. Chytrá žena – sobě horší neudělá. Rozvod je rozvod, ale brambory se sázet musí. Jana dřela do úmoru. Úrodu v bytě skladovat nešlo, ve sklepě to bylo jistější. Tak jezdila každý týden – aspoň nějaký příjem ke skromné výplatě.
Marie Nováková jí stála za zády, poučovala ji, ale přesto postavila vodu na čaj, nakrmila ji, uložila ji ke spánku, aniž by přestala mluvit:
„Já ti to říkala, Jano!„Vždyť už to znáš, tchýně, ale tentokrát to možná dopadne jinak,“ pomyslela si Jana, když zahlédla Ivana, jak jde k ní s úsměvem a hrstí čerstvě natrhaných kopretin.