Barbora zpívala radostí – konečně měla vlastní byt. Žádný pokoj v podnájmu, žádný koutek u mrzuté bytné, ale pořádný dvoupokojový byt v běžném sídlišti v Plzni. Žádné Ludmily, které v jedenáct vypínají světlo a řvou přes dveře, ať “zhasne tu sprchu”. Žádné dozorkyně kontrolující každý krok. Jen ona a svobodný dospělý život.
Byt jí pomohli koupit rodiče, když prodali starý byt po zesnulé tetě. Bára si zařídila rekonstrukci, vybavila ho podle svého a pozvala na oslavu kamarádku Janu. Seděly, smály se, popíjely čaj s dortem. Pak se Bára rozhodla Janu vyprovodit. Otevřely dveře, sešly do přízemí – a tam, na schodech mezi patry, uviděly ženu. Seděla na schodu, opatrně jedla chleba se sýrem a vedle ní ležela ošoupaná taška.
“Promiňte, vy jste…?” podivila se Bára.
Žena se zarazila, polkla.
“Já… Jana Vítková. Já jsem tady dřív bydlela. Váš byt… to je ten můj, ne?”
Bára ji poznala – ano, právě tato žena prodala byt před pár měsíci.
“Co tady děláte?”
“Víte, holky…” oči Jany Vítkové se zalily slzami. “Nemám kam jít…”
Kamarády na sebe pohlédly. Jana Vítková se rozplakala a vyprávěla.
Po rozvodu sama vychovala syna – Tomáše. Všechno pro něj, vše do něj. Vyrostl z něj dobrý, vážný, slušný člověk. Vystudoval, našel si práci, oženil se s energickou dívkou – Lucií. Ze začátku bylo všechno fajn. Přestěhovali se do jeho třípokojového bytu, Jana zůstala sama. Pak se narodil vnuk – Honzík. Poté Eliška. A za pár let Lucie s Tomášem navrhli: Prodej ten byt, budeš bydlet s námi. Bude to jednodušší. Prý stejně u nich tráví čas s dětmi.
Souhlasila. Polovinu jí slíbili na účet, polovinu si nechali. Ale peníze nikdy nepřišly.
Život s mladou rodinou byl peklo. Děti od rána do večera. Lucie do práce, Tomáš do kanceláře. Vaření, praní, úklid, výchova – všechno na ní. Přitom vychovávat nesměla – jen hlídat, krmit a držet pusu. Ani slovo navíc.
Když si postěžovala na zdraví, Tomáš jen řekl: “Mami, vždyť to zvládáš. Děti jsou v pořádku, Lucie spokojená, já můžu v klidu pracovat. Je to štěstí – bydlet všichni spolu.”
Jana brečela únavou. V létě, když rodina odjela k moři, řekla, že jede za kamarádkou, ale jen bloumala městem, spala na lavičkách u Vltavy. A dnes prostě přišla k domu. Nevěděla proč. Jen ji to táhlo.
“Už jsem si říkala – možná přespím tady, na střeše…” řekla smutně.
Bára s Janou se neubránily emocím.
“To nejde!” rozhořčila se Jana. “Nejste na to sama! Pojďte k Báře, tam přespíte.”
“Ale to je nemístné…” zakoktala se žena.
“Žádné nemístné!” prohlásila Bára.
Doma u času Jana, která pracovala jako právnička, opatrně vytáhla z Jany Vítkové detaily: Kam zmizely peníze z prodeje bytu?
“Tomáš říkal, že mi půlku uloží na účet…” zašeptala.
“Za ty peníze se dá koupit garsonka,” řekla Jana rozhodně. “My s Bárou pomůžeme.”
Za měsíc se Jana Vítková nastěhovala do nového, malého, ale svého bytu. Ve stejném domě, jen o patro výš. Co přesně Jana řekla Tomášovi, nikdo neví. Ale zaplatil.
Lucie s babičkou přestala komunikovat. Vnoučata za ní chodila střídavě – sama.
A Jana Vítková se zase usmívala. S Bárou se spřátelily, chodily spolu do divadla a na výstavy.
“Víte, co jsem pochopila?” řekla jednou Jana. “Stáří je potřeba potkat ve vlastním bytě. Jinak můžete snadno skončit bez střechy nad hlavou.”
Bára přikývla:
“A hlavně – nemlčet, když vás někdo tlačí do kouta.”