Tento boj trval již šest let, od samého počátku jejich manželství. Alena a Jakub měli čtyřletého syna Vojtu, ale ani jeho prarodiče ho neuznávali. Nechovali ho, nevolali, aby se zeptali, jak se vnoučkovi daří. Alena nechápala, čím si takové chování zasloužila. Nikdy nedala důvod – nebyla hrubá, nehádala se, snažila se být zdvořilá. Ale příčina byla hlubší – Jakub si ji vzal, a ne tu dívku, kterou si tchýně přála mít za snachu.
Ta dívka se jmenovala Tereza. Ludmila Františkovna neustále opakovala, jaká je to chytrá a krásná dívka z bohaté rodiny. „To by byla správná žena pro mého syna!“ říkala bez rozpaků před Alenou. Příbuzní manžela jí přitakávali: „Ty, Aleno, jsi proti Tereze nikdo.“ Alena, která vyrostla v obyčejné rodině v malém městečku u Plzně, se cítila ponížená. Její skromný původ byl pro tchýni záminkou k nekonečným posměškům.
Jakub jako by si toho šikanování nevšímal. „Nevšímej si jich,“ říkal, „jen si vymýšlejí.“ Ale Aleně jeho slova zněla jako zrada. Jak může přehlížet, když jeho ženu veřejně urážejí? V poslední době stále častěji odjížděl k rodičům sám a vracel se pozdě v noci. „Rodinné záležitosti,“ mávl rukou a vyhýbal se jejímu pohledu. Alena cítila, jak mezi nimi roste zeď, a její trpělivost den za dnem mizela.
Jakubova rodina k nim do domu nechodila, i když je Alena několikrát pozvala, aby navázali kontakt. Nepřáli jí k narozeninám – ani telefonátem, ani zprávou. Na rodinné oslavy zvali jen Jakuba, s důrazným dodatkem: „To není pro cizí.“ Alena, kterou nikdy nepřijali do rodiny, se cítila jako vyděděnec. Srdce jí pukalo, když slyšela, jak se její syn ptá: „Proč si se mnou babička nechce hrát?“ Nevěděla, co odpovědět, jen ho přitiskla k sobě a skryla slzy.
Situace se stávala nesnesitelnou. Alena čím dál častěji přemýšlela o rozvodu. Jakub ji nebránil, nepokusil se rodiče usměrnit. Poslušně následoval matku, jako by její slovo bylo zákonem. Alena se cítila osamělá ve vlastním manželství a tato bolest ji vnitřně ničila. „Pokud se nepostaví na mou stranu, takhle dál žít nemůžu,“ říkala si, když pozorovala spícího Vojtu.
Silvestr byl poslední kapkou. Rozhodla se: jestli Jakub opět odjede k rodičům a nechá ji s Vojtou samotné, sbalí věci a odejde navždy. „Už nedovolím, aby mě pošlapávali,“ opakovala si, ale v hlubině srdce doufala, že manžel vybere ji a syna.
Před svátkem byl Jakub jako obvykle vyhýbavý. „Ještě nevím, jak to uděláme,“ zabručel a nedíval se jí do očí. Alena mlčela, ale její odhodlání sílilo. Už si představovala, jak balí kufry, jak odjíždí s Vojtou ke sestře do Českých Budějovic, kde na ni vždy čekali s otevřenou náručí. Tam na ni nikdo nehleděl svrchu, nikdo jí neříkal, že tam nepatří.
Večer před Silvestrem se Jakub vrátil pozdě. „Mamince není dobře, zítra k nim musím zajít,“ řekl, aniž by pohlédl na ženu. Aleně se vše uvnitř sevřelo. „A co my?“ zeptala se tiše. „My s Vojtou zase nejsme důležití?“ Jakub mlčel, a to mlčení pro ni znamenalo rozsudek.
V noci, zatímco manžel spal, seděla Alena v kuchyni a hleděla na blikající světýlka za oknem. Myšlenky se jí míhaly, ale jedno bylo jasné – už nemůže žít v tom pekle. Ráno, když se Jakub chystal k rodičům, mlčky skládala věci do kufru. „Kam jdeš?“ podivil se, když si všiml zavazadla. „Odcházím,“ odpověděla klidně a upřela na něj pohled. „Už nechci být cizí ve tvé rodině. Jestli nás s Vojtou nedokážeš ochránit, udělám to sama.“
Jakub ztuhl, jeho tvář zbledla. „Aleno, počkej, promluvme si,“ začal, ale ona už brala syna za ruku a kráčela ke dveřím. „Svůj výběr jsi už udělal,“ řekla naposled. Dveře za ní zaklaply a zůstalo ticho.
Alena s Vojtou odjeli za sestrou. Zpočátku to bylo těžké – bolest z manželovy zrady a lhostejnosti jeho rodiny ji nenechávala na pokoji. Ale sestra a její rodina je obklopili péčí, a postupně se Aleně začalo dýchat volněji. Našla si novou práci, pronajala si byt a přihlásila Vojtu do školky. Život se pomalu srovnával.
Půl roku nato k ní Jakub přijel. „Mýlil jsem se,“ řekl se sklopeným zrakem. „Máma na mě tlačila a já neměl sílu jí odporovat. Chci naši rodinu zpátky.“ Alena se na něj dívala, ale v jejím srdci už nebylo bývalé teplo. „Zradil jsi nás,“ odpověděla tiše. „Nemůžu ti věřit.“ Jakub odešel a ona, s Vojtou v náručí, pochopila: udělala správné rozhodnutí. Její nový život byl těžký, ale nebyly v něm ponížení. Poprvé po letech se cítila svobodná.